Sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních napsal průpravu k vykonání volby: „A tak cokoli zvolím, musí to být k tomu, aby mi to pomáhalo k cíli, pro který jsem stvořen a nesmím řídit nebo vést cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli, jak bývá, když mnozí napřed zvolili vstoupit do manželství, což je prostředek, a až na druhém místě sloužit Bohu, Pánu našemu v manželství; a tato služba Bohu je cíl. Rovněž jsou jiní, kteří napřed chtějí mít obročí a pak teprve sloužit Bohu v nich. Takže ti nejdou přímo k Bohu, nýbrž chtějí, aby Bůh přišel přímo k jejich nespořádaným náklonnostem a tudíž činí z prostředku cíl, takže to, co si měli vzít napřed, berou naposled, neboť napřed si máme postavit před oči, že chceme sloužit Bohu, což je cíl, a teprve na druhém místě přijmout obročí nebo vstoupit do manželství, jestliže je to pro mne vhodnější, což je prostředek k cíli.“

Pán Ježíš nám nedal osobní příklad manželského života, protože manželství není cílem, ale prostředkem k cíli. Z toho důvodu na slova učedníků Mt 19,10: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ mají odpověď: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“ Vzhledem k cíli věčného života napsal apoštol Pavel I Kor 7,29: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí jako by ji neměli.“ Není to výzva k lehkomyslnosti, protože v listu Židům 13,4 máme rovněž od apoštola Pavla: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“

Chápání křesťanského manželství má základ ve vztahu k Bohu. Apoštol Pavel v listu Efesanům 5,25 píše o velikém tajemství vztahu mezi mužem a ženou, který má souvislost se vztahem mezi Kristem a Církví. Z tohoto naukového základu vychází úvahy o vztahu mezi Ježíšem Kristem a Církví a vztahu mezi mužem a ženou. Ptá-li se žena vstupující do manželství, jak se chovat k manželovi, má hledat odpověď, jak se má chovat Církev ke Kristu a tuto odpověď si přenést na své manželství. Ptá-li se obdobně muž, jak se chovat k ženě, pak odpověď je ze vztahu Krista k Církvi. Z evangelia a pohledu na dějiny poznáváme, že Kristus Církev neopustí, že si ji zamiloval a Církev má být věrná jeho učení v okolnostech příznivých i v době pronásledování. Život Krista a Církve a její důsledky můžeme promýšlet mnohem hlouběji. O pojetí, zakotvené ve vztahu mezi Kristem a Církví se opírá slavností slib v katolickém kostele při přijetí svátosti manželství. Slova svatebního obřadu učí, jak má vypadat křesťanské manželství a jsou zatemněna malou duchovní vyspělostí. Stačí si uvědomit, jak dlouho se člověk připravuje na získání řidičského průkazu a pochopit, jak mnohem uvážlivěji se má každý připravovat na své manželství. Jde o to, aby o slibu daném v kostele před Bohem nemuselo platit ono lidské pořekadlo sliby - chyby. Pokud je někdo pokřtěný a tímto způsobem neuzavírá manželství, tj. má sňatek pouze na úřadě nebo dokonce ani ten nemá, tak se připravuje o Boží pomoc a milost, která je se svátostí manželství spojena a žije v těžkém hříchu. Důvody proč se manželství nevydaří jsou v lidech. Tak jako lidé chtějí oddělit Církev od Krista, tak se také od sebe oddělují ti, kdo spolu mají žít v manželství.

V odkřesťaněné Evropě jsou někteří lidé, co si mylně myslí, že islám překonává křesťanství v pojetí manželství. V koránu si Mohamed nárokuje ženy takto: 33,39: „Mohamed není otcem žádného muže mezi vámi (takže se může oženit s dcerou každého z vás), nýbrž je poslem božím a pečetí proroků.“ Jak tento prorocký život vypadá popisuje korán 33,47-49: „Proroku, tobě zajisté dovolil Bůh tvé manželky, jimž jsi dal jejich věna a také ti dovolil mít otrokyně, jež ti dal Bůh do moci, dále dcery strýců a tet ze strany otcovy i matčiny, které se s tebou (z Mekky) vystěhovaly, jakož i jinou věřící ženu, která sama se nabídne proroku nežádajíc věna a kterou chce prorok pojmout za manželku. Tohle je zvláštní tvoje výsada před ostatními věřícím. Dobře víme, co Jsme ustanovili vzhledem k jejich manželkám a otrokyním (Mohamed jich měl tenkrát devět, kdežto ostatní „věřící“ směli mít nejvýše čtyři kromě otrokyň), jež mají v moci, takže pro tebe není hříchem (když své výsady použiješ), neboť Bůh odpouští a je milosrdný. Můžeš podle své libosti v jakémkoli pořádku brát si je k manželskému obcování a můžeš si vzít i takovou, kterou jsi dříve zapudil, zatoužíš-li po ní a nebude to pro tebe žádným přečinem. Bude však lépe, jestliže budou jejich oči vesele hledět a nebudou-li se rmoutit a bude-li každá z nich spokojena s tím, co jim dáš. A Bůh ví, co je ve vašich srdcích a je vševědoucí a milostivý. Více manželek již si vzíti nesmíš ani vyměnit si je za jiné ženy, i kdyby se ti tyto pro svou krásu líbily, vyjímajíc tvoje otrokyně; vždyť Bůh vše pozoruje.“ Z života Mohameda je známo, že jedné z “žen” - dítěti Aiše bylo šest let když došlo k zasnoubení, a devět, když s ní měl Mohamed pohlavní styk.

To, jak odlišné představy o manželství předkládá korán a bible si mnoho lidí neuvědomuje. Tak jako je pro lidi přijatelný Mohamed s mnoha manželkami, tak je pro ně přijatelný Kristus s mnoha církvemi a nikoli s Církví jedinou. Tak jako lidi nezajímá náboženství, tak ani neuvažují o podstatě a cíli manželství a očekávají, že všechno nějak (dobře a náhodou) se vydaří. U výrobků obvykle dává výrobce záruku a je ochoten nést následky, pokud s ním majitel bude zacházet dle návodu. I pro manželství dal Bůh lidem návod, pravidla a řád. Jeho nedodržování si může každý z nás ověřit pohledem na rozpadlá manželství, nešťastné muže, ženy a děti. Je jisté, že šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného života. Dobré manželství není výsledkem náhody a není samozřejmostí. Nároky křesťanského manželství ukazují cestu k naplnění života.

Nejstarší památka literatury v naší zemi, Kronika děkana pražského Kosmase, uvádí slova knížete Břetislava nazývaného nový Achilles při přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hvězdna: „Bratři pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a dejte pozor na mé řeči, chci abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať je hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a tak aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži…Neboť když se mohou podle své vůle vdát, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“ Tento program potvrdil biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno“

Následování sv. Vojtěcha v jeho boji proti pohanskému tmářství deformujícího manželství a rodinu je i úkolem v naší novopohanské době.