Korán je sepsán od jediného muže, Mohameda. Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu. Jsou v něm věci naprosto slučitelné s křesťankou vírou jako úvod, sura (kapitola) 1: „Ve jménu Boha nejvýše milosrdného. Chvála Bohu pánu všeho míra, nejvýše milosrdnému, jenž má v moci den soudu! Tebe ctíme a tebe o pomoc vzýváme. Veď nás správnou cestou, cestou těch, jimž jsi byl milostiv, a ne těch na něž se hněváš a kteří bloudí.“

Mohamed žil celá staletí po době postav, o nichž je bible. Sura (kapitola) 74 má slova odsouzení pro ty, kdo tvrdí, že to, co je v koránu je opsáno z bible:

„Až zazní hlas trouby, to bude pak těžký den, zvláště pro nevěrce těžký…Ale poženeme je na horu pekelného ohně, protože vymýšlel a sestavil hanlivé výroky o koránu. Proklet budiž!…ukázal svoji pýchu. A řekl: Tento (korán) je jen výplodem kouzelnictví, a to ještě odjinud vypůjčeným! Jsou to zajisté jen slova pouhého člověka.“

Bible píše o prorocích, Ježíši Kristu a apoštolech, jak své poslání doložili mocnými činy neboli zázraky. Mohamed své učení takto nedoložil a na tuto výtku odpovídá sura 13,45: „Nevěrci říkají nejsi poslán od Boha.“ Odpověz: „Bůh dostačí jako svědek můj a váš a on to je, jenž zná knihu.“ Sura 21,5: „Avšak oni říkají (o koránu): „Je to snůška zmatených snů. Ano, on (Mohamed), si jej vymyslil, vždyť je básníkem. Ať přijde k nám s nějakým zázrakem, jako byli posláni dřívější poslové.“

Korán nařizuje odmítat podstatu křesťanství s vírou v Nejsvětější Trojici a božství Ježíše Krista, sura 4,169: „Vyznavači písem, nepřestupujte zákona ve svém náboženství a neříkejte o Bohu, leč pravdu. Neboť Ježíš, syn Mariin, je posel o Boha a Slovo jeho, jež vložil do Marie a duch od něho. Věřte tedy v Boha a jeho posly a neříkejte „Tři“ neboť Bůh je Bůh jeden. Povznesen je nad to, aby měl syna. Jemu náleží, co je na nebi a na zemi a Bůh je sám dostatečný ochránce.“

Sura 5,19 mluví o křesťanech jako nevěrcích takto: „Nevěrci jsou, kteří říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je jistě Bůh…“ Pro jistotu je toto tvrzení opakováno, sura 5,75: „Nevěrci byli, kteří řekli: „Jistě Mesiáš, syn Mariin, je Bůh.“ Sura 5,20: „A říkají židé i křesťané: „My jsme dítka a miláčkové Boží.“ Řekni: „A proč vás trestá za vaše hříchy?“

Sura 5,76 žádá tyto tresty: „Zloději a zlodějce utněte ruce; je to odplatou za to, čeho se dopustili a příkladným trestem od Boha. A Bůh je silný a moudrý.“ To, že se tato slova přenáší do politiky a jednání je známo. Není třeba pochybovat, že tak tomu u celého koránu.

Sura 5,38-40: „Ó, vy věřící, bojte se Boha a snažte se dostati k němu blízko a bojujte za jeho náboženství, abyste byli šťastni. Kteří neuvěří, i kdyby měli všechno, co je na zemi a ještě jednou tolik, aby se tím vykoupili od trestu v den vzkříšení, nebylo by od nich přijato, a čeká je trest plný bolesti. Budou se chtít dostat z pekelného ohně, ale nedostanou se z něho, i čeká je věčný trest.“

Islám se šíří často násilím. Je to dáno surou 3,158-9: „Budete-li usmrceni v boji za pravé náboženství anebo zemřete-li, odpuštění od Boha a milosrdenství jistě lepší než to, co shromažďujete. Zemřete-li anebo budete-li usmrceni, jistě u Boha se shromáždíte.“ Tyto směrnice tvoří základ pro vraždění všech, kdo nepřijmout islám. Neustále o něm slyšíme zvláště z islámských zemí.

Tam, kde ještě není islám dost silný, tam podle sury 9,30 se spokojí s tím, že z neislámců jsou lidé druhé kategorie: „Bojujte proti těm, kteří nechtějí uvěřit v Boha a v den posledního soudu…dokud nebudou platit daně sami a nebudou uvedeni v poddanství.“

„Mírumilovnost“ na neislámce přímo vane ze sury 9,4-6: „A zvěstuj nevěřícím bolestiplný trest, vyjímajíce ty modláře, s nimiž jste uzavřeli smlouvu a kteří vám v ničem neškodí a nikoho proti vám nepodporují. Zachovávejte tedy smlouvu s nimi do jejich (určené) doby, neboť Bůh miluje ty, kteří se ho bojí. A když uplynou měsíce, v nichž není vám dovoleno proti nim bojovat, pobíjejte modláře, kdekoliv je naleznete, zajímejte je, obkličte je a číhejte na ně na všech vhodných místech! Obrátí-li se však a konají-li modlitby a dávají-li almužnu, nechte je volně odejít po jejich cestě, neboť Bůh odpouští a je milosrdný.“

Sura 2,146: „Viděli jsme tvoji tvář obrácenou k nebi, avšak obrátíme tě do směru, s nímž budeš spokojen. Obracej svou tvář směrem ke svaté mešitě. Ať jste kdekoli obracejte svou tvář při modlitbě směrem k ní.“

Nutnost učení islámu zkoumat a křesťanství obhájit nastala během jeho šíření. V roce 851 císař Michal poslal Konstantina (Cyrila), pozdějšího věrozvěsta Slovanů, aby blízko Bagdádu obhájil víru křesťanů, zvláště Nejsvětější Trojici. Konstantin ve své disputaci užil i suru 19,17 z koránu: „Tak to přece říká a učí i Váš prorok Mohamed. Sám podává svědectví když píše: „Poslali jsme svého ducha k panně s přáním, aby porodila.“ Z tohoto Mohamedova citátu vám předkládám důkaz o Boží Trojici.“

Sv. Cyril a Metoděj byli mniši a tento způsob života korán neuznává v suře 9,32: „Uznávají kromě Boha své kněze a mnichy za své Pány a Krista, syna Mariina.“

Arcibiskup Cyril Vasil 5.7.2011 v Nitře kázal takto: „Svatí Cyril a Metoděj nejsou jen zajímaví pro jejich přínos pro evangelizaci Slovanů. Ještě před příchodem k našim předkům se stali protagonisty i kulturně-politického střetu s islámským světem. Jejich zkušenost je zajímavá už proto, že problém kulturní, politické a duchovní schopnosti (anebo, žel, spíš neschopnosti), odpovědět adekvátním způsobem na expanzi islámu, na jeho demografické, politické a kulturní výzvy je jednou z naléhavých otázek, které stojí před dnešní Evropou. Možná na Slovensku si tento fenomén ještě dostatečně neuvědomujeme, ale je jen otázkou času, kdy s ním budeme i my velmi konfrontovaní. Byzantská říše, občané jako byli sv. Cyril a Metoděj, po staletí čelila podobným problémům – nakonec v tomto soupeření podlehla a byla vymazaná z mapy světa. Životopis Konstantina nám dosvědčuje, že sv. Cyril, během své mise k Arabům nevstoupil na půdu politické polemiky, ale přenášel diskusi do oblasti morálky a teologie, dokazujíce morální, duchovní a doktrinální převahu Kristova zákona. Dnešní tzv. Západní svět se pokouší demokratizovat více tradičních islámských zemí exportem demokracie na křídlech stíhaček a za zvuku bomb, dokazující však takto jen svoji vojenskou převahu, ale už se neodváží nabídnout, jako pramen obrody pro všechny národy a kultury křesťanský pohled na člověka a jeho důstojnost. Sv. Cyril při své misi mezi Araby takovou obavu neměl a z jeho slov, zaznamenaných životopiscem můžeme cítit ideu univerzalismu a bourání bariér ve jménu naší spolupatřičnosti do rodiny Božích dětí, které skrze Krista, v Duchu Svatém vzdávají skutečný kult Bohu-Otci. Tento univerzalismus vychází z Kristova poselství a proto překonává rozličnost jazyků, ras, národů a politických seskupení.“

Po vzoru sv. Cyrila a Metoděje znát názory svého ideového protivníka a obnovit tradiční modlitbu k Nejsvětějšímu Srdci Páně za ty, kdo jsou pohříženi v temnotách modloslužby nebo islámu je více než potřebné.