Křesťanství je nemyslitelné bez křtu. O křtu čteme na různých místech Nového zákona. Důležitost křtu je dána příkladem Ježíše Krista, který jej přijal na začátku svého veřejného působení. Člověk, který Ježíše pokřtil, má udělení křtu ve svém jménu, je nazýván Jan Křtitel. Toto označení ukazuje na to, co bylo pro Jana Křtitele podstatné.

Křest uložil udělovat Ježíš Kristus apoštolům slovy: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28,19).” Svatý Tomáš Akvinský komentuje tento úryvek takto: „Nejprve učí všechny národy, pak poučené kropí vodou. Není totiž možné, aby tělo přijalo svátost křtu, jestliže duše nepřijala napřed pravdu víry.“

Tridentský koncil v kánonu 3 o křtu učí: “Pokud někdo tvrdí, že v římské Církvi, která je matkou a učitelkou všech církví, se nenachází pravé učení o svátosti křtu,anathema sit - ať je vyloučen.”

Od křtu je název křesťan a křesťanství. Jde o věc základní. Řada lidí u nás je nepokřtěna a považuje křest za nedůležitý. U křtu je dobré vědět, že nestačí jenom být pokřtěn a také není jedno jak a kým je křest udělen. Není křest jako křest. Jeho význam se může zatemňovat, když nyní často slyšíme, čteme a vidíme, jak se něco křtí bez víry v Boha a Ježíše Krista. Máme tak pokřtěno kdeco, ale nemáme pokřtěné lidi, a přitom jenom pro lidi je křest ustanoven. A máme pokřtěné lidi, co ani neví, zda jsou pokřtěni a přitom snad organizují nebo vyhledávají různé křty: CD, DVD, sochy, knihy, zvířat atd. Jakou filozofií by mohli toto své jednání zdůvodnit ti, kdo je zavádí a provozují? Potřebou zábavy? Je jistě závažnou věcí začít užívat slovo spojené s posvátným obřadem v souvislosti s něčím, co nemá náležitý duchovní rozměr. Lze pochopit, že člověk chce všedním věcem dodat lesk. Proč k tomu zneužívat slovník a obřady z křesťanství?

Ten, kdo se od křesťanství odklonil nebo je neuznává nemá si půjčovat nebo krást výrazy, které patří ke křesťanství. Důvod je, aby člověk užíval to, co k jeho životu patří. Ke křtu se hlásí křesťanství a jistě by bylo matoucí, kdyby pod heslem pohanství chtělo lidi křtít a vést ke křesťanské víře. Bylo by to vnitřně nepoctivé. Nemoc zvaná schizofrenie neboli rozdojení osobnosti má i své společenské podoby - slovům místo obvyklého užívání je dáván jiný smysl a jsou převracena. Vyvlastňování náboženského slovníku je skutečnost poškozující pravou víru a není divu, že mnohé mate. Ať vinu na těchto na první pohled nenápadných věcech nemáš, jsi-li pokřtěn!

Není jistě bez zajímavosti, jak jména Ježíš a Maria jsou součástí slovníku lidí, co se o křesťanský život nezajímají. Co by tomu řekli, kdyby slyšeli své jméno vyslovovat v souvislosti s různými nezdary u manželky, u svého manžela, dětí apod.? Mnohem závažnější je, když někdo tato slova vyslovuje bez potřeby a bez úcty a jsou to jména, která mají být věřícímu zvlášť drahá. Pokud na nás někdo promluví nebo nám telefonuje a řekne Ježíši, Maria jako citoslovce překvapení a údivu, tak se snažme zareagovat tak, aby se mohl nad touto nesprávností zamyslet. Lidové přísloví říká: “Ševče, drž se svého kopyta.”

Chápání křtu ukazuje obřad křtu. V cyrilometodějském kancionále vydaném v roce 1968 najdeme otázky kněze a odpovědi žadatelů o křest: Kněz (K): „Co žádáš od Církve Boží?“ - : „Víru.“ K.: „Co ti dá víra?“ – „Život věčný.“ K: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a ze vší mysli své a bližního jako sebe samého.“

„Odstup od něho, duchu nečistý, a dej místo Duchu Svatému Utěšiteli!“

Kněz znamená čelo a prsa dítěte svatým křížem, královským znakem Kristovým; kdo jej nese, náleží říši Kristově, jeho slávě, jeho řádu. K: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a takových buď mravů, abys mohl být chrámem Božím.“

Modleme se: „Modlitby naše, prosíme, Pane, milostivě vyslyš a tohoto vyvoleného…, jemuž bylo vtisknuto znamení kříže Páně, ustavičnou pomocí ochraňuj, aby si uchoval základ Tvé veliké slávy a plněním Tvých přikázání si zasloužil dospět slávy vzkříšení.“

K otázce „Odříkáš se satana?“ je poznámka: „Zřeknutí se ďábla vyžaduje od křesťana neustále namáhavého boje.“ Součástí tohoto boje je zápas o zachování Desatera.

Po udělení křtu je s předáním bílého roucha řečeno: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista.“ Při rožnutí křestní svíce kněz říká: „Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony svůj křest. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jíti v ústrety se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků.“

Náprava odchýlení od křestního programu se děje zvláště postní dobou a slavnostní obnovou křestního slibu na konci postní doby.

Kardinál Tomášek v katechismu o křtu píše: „Opatruj světlo milosti posvěcující, které rozžal Duch Svatý ve tvé duši při svatém křtu. Zachovej vždy čisté roucho křestní nevinnosti, které jsi tehdy obdržel. Každý den při večerní modlitbě se podívej do své duše, máš-li tam jasné světlo milosti posvěcující a čisté roucho křestní nevinnosti. Častěji, alespoň každou neděli se modlívej obnovu křestního slibu.“

Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické (ST) učí v části III, 68 o křtu. Obhajuje křest dětí. Píše: „Bylo také vhodné křtít děti, aby živeny od mládí v tom, co je křesťanský život, pevněji v něm setrvaly podle Přísloví 22,6 „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, ani když zestárne neodchýlí se od ní.“ Naplňuje se to dnes?

V ST III,52 je zdůrazněna potřeba modlitby: „Po křtu je člověku nutná ustavičná modlitba, aby vešel do nebe.“ Dbá se na to dnes?

Bere se dnes vážně možnost odmítnout (odložit) křest pro špatný přístup? K tomu radí ST III,68: „I Jan 4: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha“.Toto zkoumání se koná u přistupujících ke křtu, když se po nějakou dobu zkouší jejich víra a mravy.“

Odmítání křtu vychází z hodnocení přítomného stavu i toho, co nastalo v budoucnosti. Pokud se v malé míře naplňuje to, co hlásá obřad křtu podle Písma svatého a katechismu a nežijí-li pokřtěné děti po křtu křesťanský život, pak se musí uvažovat, kde je chyba, čí je to vina. Okruh je vymezen: buď je vina a chyba v pokřtěném nebo v rodičích nebo v kmotrech nebo v udělovateli (obvykle knězi). Může jít i o vinu, na níž se podílí všichni anebo jen někdo a to více nebo méně.

Na adresu „pokřtěných pohanů“ neboli „matrikových katolíků“ je v konstituci o Církvi II. Vatikánského koncilu v článku 14 o katolických věřících varování: „Nespasí se však ti, kteří jsou sice začleněni do Církve, nevytrvají však v lásce, a proto zůstávají v lůně Církve pouze „tělem“, ne však „srdcem“…nejenom se nespasí, ale budou přísněji souzeni.“

Názor: „Hlavně, že je pokřtěn“ platí pro dítě než začne užívat rozum a zvláště v případě smrti. S užíváním rozumu následuje rozhodnutí a pokud je to rozhodnutí pro život ve hříchu pak neplatí: „Hlavně, že je pokřtěn“ ale naopak: „Lépe kdyby nebyl pokřtěn.”

Velké přísliby a varování má závěr Markova evangelia (16,16) : „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen“. Odmítání křtu anebo křesťanského života vede do záhuby. Je tím i přesně vymezena bezpečná cesta k dosažení spásy tomu, kdo je pokřtěn a osobně uvěří, životem i v utrpení osvědčí Kristovo učení, křesťanství, žije ze křtu a plní křestní slib.