Při zkoumání náboženského života nalezneme i skutečnosti oběti, bohoslužby a kněžství. Jaké kněžství má mít pravé náboženství? Starý zákon o kněžích píše na řadě míst. Vznešenost kněžského poslání je u proroka Malachiáše, 2,7: “Vždyť rty kněze střeží poznání, z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů.“ Tento prorok vysoce oceňující kněžství, je i prorokem majícím pro špatné kněze slova mimořádně přísná, Mal 2,1-2 : “Nuže, kněží, je o vás rozhodnuto takto: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si to k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou a vaše požehnání prokleji.“

Slova uznání i zavrhnutí jsou blízko sebe v jedné kapitole a ukazují v dobrém i špatném mimořádný význam kněze.

O dobře i špatně naplněné kněžské službě se dočítáme na více místech Starého zákona. Tragedií je, když lidé jsou spokojení se špatnými kněžími. O tom čteme u proroka Jeremiáše, 5,31: „Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a můj lid to má rád. Co však uděláte až nastanou věci poslední?“

První kniha královská, I Král 12,31 popisuje, jak je kněžství deformováno z politických důvodů králem Jarobeámem: „Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců.“

U proroka Amosa se setkáváme s knězem, který udá proroka, protože mluví protistátně: „Bételský kněz Amasjáš poslal izraelskému králi Jarobeámovi (je to jiná osoba než Jarobeám z knihy královské) zprávu: „Spikl se proti tobě Amos přímo v izraelském domě. Není možné, aby země snášela všechna jeho slova. Amos totiž říká: Jarobeám zemře mečem a Izrael bude zcela jistě přesídlen ze své země.“

Jak nemoudře jednají ti, kdo mají zodpovědnost a mlčí k nepravosti při výkonu kněžství je v první knize Samuelově, 3,11-13: „Hospodin řekl Samuelovi: „Hle, já učiním v Izraeli něco takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší. Onoho dne uvedu na Éliho všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti ním nezakročil.“

Osoba nejvýše postavená má největší zodpovědnost a možnost věci ovlivnit. Druhá kniha Makabejská 3,1-2, píše o vzorném veleknězi Oniasovi: „Velekněz Onias byl zbožný a nenáviděl zlo, proto bydlení ve svatém městě bylo veskrze pokojné a zákony byly vzorně zachovávány. On přiměl i krále, aby měli to Místo v úctě a zvelebovali chrám nejvznešenějšími dary; tak Seleukos, král Asie, ze svých vlastních důchodů hradil všechny náklady na obětní služby.“ Zbožnost je jeden z darů Ducha Svatého.

V knize II Mak 4,13-17 se popisuje jak špatný velekněz strhá do záhuby kněžstvo i celý národ: „Bylo to vinou nezměrné Jásonovy zvrhlosti, že se tak rozmohl helénismus a nabylo vrchu cizáctví, vždyť to nebyl velekněz, ale bezbožník! Proto ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty. Jejich vinou je stihlo zlé neštěstí, protože ti, po jejichž způsobu života bažili a jež ve všem napodobovali, stali se jejich nepřáteli a trýzniteli. Vždyť neúcta k Božím zákonům se nevyplácí, jak se v pravý čas ukáže.“

Úvahám nad Ježíšem Kristem knězem se věnuje především list Židům v kapitolách 4-5, 7-8. Je označen jako velekněz dokonalý. Na jeho kněžství má účast člověk křtem. Křestní kněžství zavazuje k životu pro hodnoty Boží. Od tohoto kněžství se podstatně liší kněžství svátostné. Svátostným kněžstvím je kněz skrze vkládání rukou napojen na apoštoly. Právoplatně je kněz svěcen biskupem. K zaručení jistoty apoštolské posloupnosti je biskup svěcen nejméně třemi biskupy. Tím je zajištěna pravost kněžského poslání. Svátostné kněžství podstatně odlišené od křtu i navázané na křest má tři stupně – jáhen, kněz a biskup.

Sv. Mikuláš z Flüe( + 1487), před protestantismem s odstraněním svátostného kněžství učil: “Ctěte kněze, i kdyby nehodně žili, neboť čistá voda studniční zůstane táž, ať teče rourami měděnými nebo zlatými. Buďte oddáni Církvi katolické, nedejte se mást a klamat novotami a bludy, jež v této době se rozšiřují. Po mé smrti nastane v křesťanstvu bouře.“

Hlasy volající po obnově kněžství zaznívají například skrze P. Otavio Micheliniho. Pod názvem „Ježíšova poselství“ byla zveřejňována v týdeníku Světlo. V čísle ¹³⁄₂₀₁₂ je v 35 pokračování toto: „Synu, můj Náměstek na zemi zná a sleduje rostoucí morální rozklad mého mystického Těla a velmi tím trpí. Trpí, protože mnoho kněží a nejeden biskup nechtějí slyšet jeho četné výzvy k víře, opravdové zbožnosti, jedinému prameni duchovní plodnosti.“

Toto by nemuselo zaznívat, kdyby byl naplněn II. Vatikánský koncil, který v Dekretu o kněžské službě, článek 2, učí: „Cílem tedy, který kněží mají dosáhnout svou službou a svým životem, je oslava Boha Otce v Kristu. Tato oslava spočívá v tom, že lidé přijmou dílo Boží dokonané v Kristu vědomě, svobodně a vděčně, a celým životem je projevují.“