Oblast, kde není klečení přikázáno je sport. Setkáme se tam s klečením vyjadřujícím radost při vstřelení branky fotbalistou anebo si všimneme jak malí sběrači míčků při tenise klečí u sítě, aby mohli rychleji spojit svůj úkol. Proč ti, kdo velebí otevřenost vůči světu ji více nepropagují při projevech víry a nepostarají se, aby se více klečelo v kostele?

Při posvěcení chrámu se král Šalomou modlí dlouhou modlitbu u oltáře vkleče (8 kap. I Král). Evangelium píše, jak se Pán Ježíš modlí vkleče, Lk 22,41: „Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se.“ Svatý Pavel se modlí vkleče, Skt 20,36: „A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil.“ Podobně Skutky apoštolů 21,5: “Všichni nás vyprovázeli i se ženami a dětmi až za město. Na břehu jsme klekli a pomodlili se.“ V listu Efesanům 3,14-15 píše sv. Pavel: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všechny rody na nebi i na zemi.“

Klečením se uznává Bůh. Tak píše sv. Pavel v prvním listu Korinťanům 14,34-35: „Jestliže však budou všichni promlouvat z vnuknutí a vejde tam někdo nevěřící nebo nezasvěcený, všichni ho budou napomínat, všichni o něm budou pronášet úsudek, jeho nejvnitřnější tajnosti vyjdou najevo – a tak on padne na kolena, bude se klanět Bohu a prohlásí: „Skutečně, s vámi je Bůh!“

Svatý Pius V. v roce 1568 schvaluje breviář a v Quo Primum píše o nutnosti, aby se misál shodoval s breviářem. Breviář z roku 1568 (i s úpravou roku 1960) zavazuje kněze alespoň jednou denně pokleknout při slovech žalmu 94: „Quóniam ipsíus est mare, et ipse fecit illud, et áridam fundavérunt manus ejus (genuflectitur) veníte, adorémus, et procidámus ante Deum: plorémus coram Dómino, qui fecit nos, quia ipse est Dóminus, Deus noster; nos autem pópulus ejus, et oves páscuæ ejus.” (Pojďme a v úctě se mu klaňme, klekněme před Pánem, svým Tvůrcem! On je náš Bůh, my jeho národ, my jsme ty ovce, jež on pase). Při svátcích a o nedělích mimo advent a půst je předepsáno klečení při části hymnu Te Deum: “Te ergo quæsumus, tuis fámulis súbveni, quos pretióso sánguine redemísti. Ætérna fac cum Sanctis tuis in glória numerári.Salvum fac pópulum tuum, Dómine, et bénedic hereditáti tuæ. Et rege eos, et extólle illos usque in ætérnum. Per síngulos dies benedícimus te. (Proto tě prosíme, pomoz svým služebníkům; vždyť jsi je vykoupil předrahou krví! Dej, abychom byli uvedeni k tvým svatým do věčné slávy. Zachraň, Pane, svůj lid a žehnej svému dědictví).

Pokoncilní breviář z roku 1971 žádné klečení nežádá a u Te Deum má u části s předepsaným klečením: Poslední část (prosby) se může vynechat. Misál Pia V. (i Jana XXIII. z roku 1962) má uloženo pokleknutí při kánonu mše svaté 6x a misál Pavla VI. 2x. Redukce klečení u misálu Pavla VI. je rovněž u modlitby Věřím v Boha, při četbě Písma sv. a modliteb při udílení svěcení, na Velký pátek a Bílou sobotu. Podstatný rozdíl v klečení před misálem Pavla VI. z roku 1969 a breviářem z roku 1971 se přenáší i do osobní modlitby a přijímání svátostí.

Koncilní otcové vůli umenšit klečení do textů II. Vatikánského koncilu nezanesli. Změnu od jednotného příjímání Eucharistie u mřížky vkleče za dnes převažující stání (a jiné) ztotožnit s texty II. Vatikánského koncilu je hrubý omyl. Změny v čase pokoncilním nejsou totéž co vůle koncilu! Klečení je znamení modlící se Církve a pracovat na jeho obnově je důležité.

Při důrazu na klečení je dobré pamatovat, že katolíci východních ritů místo poklekání konají hluboké úklony a nikdo je neobviňuje z plytkého duchovního života. Bylo by špatné, kdyby někdo propagoval klečení a zanedbal tato slova z 2 Sol 4,11: „Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje povinnosti a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali.” Příkladem klečení jsou světci. Sv. Ignác z Loyoly setrvával sedm hodin v modlitbě na kolenou a vstával o půlnoci. Stigmatizovaný kapucín sv. Pio byl velký přítel klečení a ironií je jemu zasvěcený nový kostel s lavicemi bez klekátek a dalšími podobnými výtvory v posvátném prostoru.