Vatikánský rozhlas 11.5. 2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem.

Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné: v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“

Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5. 2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“

Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismus mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků.

V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4. století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací.

Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu.

II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“

(V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof. PhDr. Jaroslava Němce.)