Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo.

Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním.

Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán. 1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob: „§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“

Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského (Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“

Apoštol Pavel rovněž píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv. Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“

V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“

Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II. vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu (proti lidem), ale slouží obrácen k východu (v čele lidu). Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“

Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože první příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život, lhaní, krádeže, rozvrat rodiny a podobné věci.

Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“

Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království.