Sv. Jindřich je nám vysvětlením, jak Církev přijde k majetku.

Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa, sv. Wolfganga. Sv. Wolfgang umožnil vznik biskupství v Praze. Když mu jeho rádci jednohlasně radili, aby si ponechal pravomoc nad Čechy, odpověděl: „Vidíme, že se pod zemí té provincie skrývá vzácná perla, a nezískáme ji, leda za tu cenu, že prodáme, co nám patří. Poslyšte proto, co pravím. Hle, já rád dám sám sebe i všechen svůj majetek, jen aby tam dům Boží dostal pevné základy, aby tamější církev byla posílena.“

Toto velkodušné smýšlení a jednání sv. Wolfganga si osvojil sv. Jindřich. Stal se králem německým v roce 1002 a italským v roce 1004. Od roku 1014 je císařem římským. Podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Zakládal kláštery a nové diecéze. Spolu se svou manželkou Kunhutou založili biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. VII. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039). Jak prozíravě se svatý Jindřich staral i do budoucna o mír a pokoj pro nové biskupství, které založil, dokládá stvrzovací listina:

„Jindřich, král z dobroty Boží, která všechno řídí, všem dítkám Církve, nynějším i budoucím. Blahodárná nauka Písma svatého nás vede a povzbuzuje k tomu, abychom opustili časné statky, nechali stranou pozemské výhody a snažili se získat věčný a trvalý příbytek v nebi. Neboť pozemská sláva, jíž se nám dostane, je prchavá a prázdná, jestliže při ní nemyslíme na nebeskou věčnost. Ale Bůh se ve svém slitování postaral lidstvu o užitečný lék tím, že dal možnost získat za pozemské jmění podíl v nebeské vlasti. Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost. Neboť nechceme být hluší k příkazům Páně, ale poslušně dbát božských rad, a proto poklady, jimiž nás zahrnula Boží štědrost, chceme ukládat v nebi, kde zloději nevykopávají ani nekradou, a kde nerozežírá ani rez ani mol, a kde také naše srdce s touhou a láskou často prodlévá, když si připomínáme, co jsme tam shromáždili. Proto dáváme na vědomí celému společenství věřících, že jsme místo z našeho otcovského dědictví, zvané Bamberk, povýšili na sídlo biskupské, a přejeme si, aby se tam slavně konala památka na nás i na naše rodiče a aby se tam neustále slavila spasitelná oběť za všechny pravověrné křesťany.“

Pokud by např. Václav Havel byl dobrým katolickým křesťanem, tak mohl při své bezdětnosti následovat sv. Jindřicha v jeho manželské čistotě a rovněž dary svého majetku pomoci Církvi. Tím by byl dán i předpoklad, že o takovém člověku se může uvažovat, že přišel do nebe. Byla by to i odpověď na otázky, jak katolická Církev přišla k majetku. Největším bohatstvím Církve jsou dobří křesťané. Lidé jako svatý Wolfgang a sv. Jindřich vytvořili nejcennější majetek Církve, jímž je vzorný neboli svatý život. Tito dobří a svatí křesťané pamatují na Církev i majetkem. A pokud jsou křesťané špatní, tak spravují majetek duchovní neboli víru i hmotný k ní potřebný špatně. Lidé svatého života moudře pamatují na Církev penězi a majetkem a nedělají ostudu při jeho užívání.