Na otázku: „Přinesl II. Vatikánský koncil (II.VK) nová dogmata?“ můžeme jako odpověď použít úvod konstituce o liturgii (SC 1): „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do Církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu liturgie.“

Konstituce o liturgii je první dokument II.VK a uvedený článek SC 1 vysvětluje záměry pastoračního koncilu. Koncil pastorační nemíní prohlašovat nové pravdy víry(dogmata) a předchozí dogmata jsou tudíž před ním a po něm stejná. O odpovědi není žádná pochybnost: II. Vatikánský koncil nepřinesl žádná nová dogmata.

Pastorační záměr liturgie v SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“

Z článku SC 4 plyne, že v pastoraci má být normálně přítomna liturgie Pia V., „tridentská“. Tridentský koncil připojuje ke svým kánonům dodatek „anatema sit“ - „ať je vyloučen z katolické Církve“. V kánonu 9 o mši svaté je „anatema sit“ pro toho, kdo tvrdí, že je proti ustanovení Krista a má být potrestán, kdo pronáší slova proměňování potichu anebo že musí být sloužena mše sv. pouze v lidovém jazyce anebo voda nemá být míchána v vínem v kalichu k obětování. Jazykové pojetí „nahlas a v mateřštině“ je obrat o 180 stupňů oproti „potichu a latinsky“. Jde o pastorační dogma nikoli textů II.VK, ale pastorační praxe zavedené po II.VK. Toto pseudodogma „jedině nahlas a v mateřštině“ přináší neoprávněné obvinění (viz SC 4) a pseudodogma:„Sloužení mše svaté potichu latinsky podle misálu Pia V. je odmítání II.VK koncilu.“ Při skutečném naplnění SC 4 o budoucí podpoře a zachování pravoplatných ritů, by ritus misálu Pia V. měl mít zelenou a běžně sloužen. Zabydlenost a rozšířenost jazykového pseudodogma „pouze nahlas a v mateřštině“ a pseudodogma, jímž se zavrhuje ritus Pia V. prozrazuje neznalost anebo neochotu jednat podle skutečných textů II.VK!

Jazykové pseudodogma je snadno pozorovatelné. Podobně je snadno pozorovatelná změna u oltáře nazývaného „čelem k lidu“, který rovněž II.VK nikde nepřikázal a jako příkaz II.VK je předkládán. Oltář čelem k lidu je další pseudodogma vzniklé nikoli příkazem II.VK, ale praxí po II.VK.

Jiné psedudodogma je povinnost optimismu. Dogma optimismu lze pochopit z předpokladu, že na jednáních koncilu se věci zhodnotí, co bylo špatné se napraví a co je dobré se rozvine a podle SC 1 se neustále bude prohlubovat křesťanský život, stále větší počet lidí přijme pozvání do Církve, bude věrnost tradici, jednota křesťanů…A co kdyby dobré věci zůstaly jen na papíře anebo se vyvíjely jinak? Pokud se tato možnost vůbec nepřipustí, tak se u pseudodogma optimismu musí setrvávat, i kdyby se věci v pastorační praxi vyvinuly úpadkově.

Pseudodogma optimismu žádá, aby ten, kdo by snad viděl věci černě a podle pravdy např. řekl: „katolická Církev v naší zemi je ve špatném stavu“ anebo „morálka politiků a občanů ve státě je stále horší“ byl obviněn z poruchy vidění a umlčen. Pseudodogma optimismu žádá vidění, jak se vše vyvíjí k lepšímu. Pseudodogma optimismu potřebuje pseudodogma zakazující pesimismus: mluvit o bludech, hříchu, ďáblu, pekle, zatvrzelosti srdce a jiných „negativních“ tématech. Tato pseudodogmata znemožňují řešit rozvrat manželství a rodiny, skandály kněží v oblasti sexuality, rozklad společnosti a cokoli jiné.

Duchovní život postavený na uvedených pseudodogmatech odpovídá mentalitě Titaniku: lidé vědomí si toho, že loď je nepotopitelná si mysleli, že jejich jediný úkol je dobře se bavit. Podobně stačí vstoupit do Církve, máme pokřtěno a už se můžeme jenom klidně hříšně bavit, protože naše volba je nepotopitelná…Titanik se potopil a loď Církve je nepotopitelná jako celek, ale z dějin víme, že dnešní arabské země s islámem byly ve starověku kvetoucí země křesťanské.

…Možnost reálného zániku nebo snížení katolických křesťanů platí vždycky a všude. Kardinál Joachim Meisner se v Die Welt vyjádřil v listopadu 2011 takto: „Pokud bude Církev jako svět, už pro něj není alternativou a nemá mu co říci. Německá církev se podobá autu, které má moc velkou karoserii a slabý motor, a proto se neustále přehřívá. Měli bychom najít nějakou přiměřenější a mnohem menší formu, odpovídající našim silám. Důležité je dojet do nebeského Jeruzaléma – nezáleží, zda v mercedesu nebo v Pandě.“

Liturgický výraz mají zmíněná pseudodogmata v misálu Pavla VI., kde chybí oproti misálu Pia V. např. modlitba za Církev: „Modlitby Církve své, prosíme, Pane milostivě přijmi, aby po přemožení veškerých protivenství a bludů tobě v bezpečí a svobodě mohla sloužit.“ A prosba k Matce Boží: „Raduj se, Maria Panno, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy. Ty jsi uvěřila slovům Archanděla Gabriela. Jelikož jsi, Panno, Boha a člověka porodila, zůstala jsi Panno, i po porodu neporušena. Boží Rodičko, oroduj za nás.“

Při formulaci Vyznání víry (Creda) nicajského koncilu, které je modlitbou šlo o spor, zda Ježíš Kristus je s Otcem shodný nebo je mu podobný. Ti, kdo hlásali, že stačí podobnost byli bludaři. Při mši svaté po II.VK se modlí stejné nicajské Credo jako po koncilu tridentském, I.vatikánském a jiných, ale v praxi přítomná pseudodogmata vzniklá po II.VK silně narušila „boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena“ (Judův list 3v.)

Kánon 1. II.všeobecného sněmu v Cařihradě r. 381 žádá věrnost předchozímu koncilu v Nicei r. 325: “Svatí otcové, kteří se sešli v Cařihradě, rozhodli: Vyznání víry, přijaté třistaosmdesáti otci na sněmu v Nicei, která leží v Bythínii, ať se neodvolává a zachovává beze změny. Do klatby se dává jakékoli kacířství a to: eunomiánů, anomejanů, ariánů, eudoxiánů, peluariánů, čili duchoborců, sevelliánů, marcelliánů, fotiniánů a apolináriánů.”