Nejobsáhlejší české dějiny pod názvem Příručka českých církevních dějin napsal prof. ThDr. Bohumil Zlámal. Mají 7 svazků. Svazek IV. píše o husitství a husitské liturgii: „Jak rozdílná byla husitská věrouka, tak se husité lišili i v bohoslužbě. Vcelku lze u nich pozorovat trojí liturgii:

a) Liturgie Husova byla ještě katolická. „Co se týče vnější stránky bohoslužeb, lze zcela prohlásit Husa za konzervativce. Ve své kapli betlémské konal i slavné tiché služby Boží zrovna tak, jak činili jiní katoličtí kněží, tímž ritem a latinským jazykem; užíval při nich zrovna takových rouch a nádob jako druzí jeho kolegové; v působišti jeho byly posvátné sochy a obrazy právě tak jako ve všech ostatních kostelích a kaplích. Tvrzení, dle něhož by byl Hus tvůrcem české hymnologie duchovní, nedá se nikterak potvrdit (Sedlák, Liturgie u Husa a husitů, s. 133; srov. Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 53).

Příkladu Husova následovali i mírní husité, především pražané. Odchýlili se pouze v tom, že evangelium a epištolu zpívali nebo četli česky. Tohož způsobu se přidržel i Rokycyna. Nedávali také při mši líbat věřícím „pax“ (kříž nebo obraz s ostatky). Aspoň basilejští legáti to Rokycanovi vytýkali. Svíce při mši svaté hořely, ale na varhany se nehrálo, obrazy byly z kostela odstraněny i svěcená voda z kropenek, protože neuznávali svátostiny. V udělování sedmi svátostí se však pražané nijak nelišili od obecné církve. Je třeba podotknout, že k tomuto liturgickému omezení byli mírní pražané namnoze donuceni radikálnějšími tábory, když dleli v Praze. Avšak nejmírnější příbramovci podrželi církevní ritus úplně, říkajíce i evangelium a epištolu latinsky, takže celá mše svatá byla latinská. Ponechali si i „míru líbanie“, které Rokycana zamítal. Žehnali i věci a jídla (svátostiny). Připouštěli všechnu důstojnou oslavu Boží, i hudbu. Samo sebou se rozumí, že sloužili v ornátech; žádali však prostší roucha.

b) Liturgie Jana Želivského. Kněz Jan Želivský byl uprchlý premonstrát ze Želiva a patřil k pražským novoměstským radikálům. Svými názory tíhl k táborům a podle jejich způsobu zaváděl krátkou liturgii. Avšak pražskému lidu na Novém Městě, který Želivský svou demagogickou výmluvností ovládal po tři léta (1419-1422), se nelíbila puritánsky jednoduchá táborská mše. Proto sestavil zvláštní liturgii. Jeho mše byla celá česká, ale přitom zachovával církevní ritus a sloužil v ornátu, třebaže prostém. Jinak však zamítal, jako oficiální pražané, svátostiny, obrazy, hru na varhany a jiné. Husitská mše měla tyto části: Introit, Hradal (graduale), Gloria, Epištolu, Impy („to je prozy pěnie), Evangelium, Vieři v jednoho Boha, Offertorium („směšovanie vína s vodou s tak posvěcovanie“), Prefaci, Sanktus, Pater noster („Pateře řiekaní“) a Agnus Dei.

c) Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch (ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zavedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval.

Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221)

Týž obřad měli i moravští táboři (u Ostrohu a Strážnice), kteří podle téhož Vavřince z Březové sloužili mši „ve vlastním rouše, odříkajíc Pateř a slova posvěcování“. Táboři zpočátku věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu jako všichni kališníci. Brzy však zavládlo mezi nimi „pikarství“, tj. nevíra v Oltářní svátost, kterou nazvali modlářstvím. Proto tupili a pronásledovali její ctitele jak mezi katolíky, tak mírnými kališníky s Rokycanou v čele. Nakonec zavrhli mši svatou a surově ničili bohoslužebné nádoby, misály, oltáře a kostely. Chelčický je bystře nazval „pikarty pod kalichem“. “

Pokud by byl Hus konzervativní i ve svém srdci, tak by obvinění např. z remanenční nauky o svátosti oltářní bylo prakticky nemožné. Hnutí nazvané po Husovi husitství nešlo o tradiční a konzervativní hodnoty, ale přineslo revoluci nejen do společnosti, ale i do liturgie. Husitské experimentování, tvoření a odbývání mše nacházíme silně přítomné v tzv. „obnovené liturgii“ po II. Vatikánském koncilu tvořené po revolučním roce 1968.