Co je třeba k lepšímu prožívání křesťanské víry? Poučení dávají lidé, kteří ji dobře prožívali. Hesychie je pojem otců pouště a z klášterů na východě. Vysvětlení dávají takto: Sv. Izák syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho, zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením. Milujte ´nekonání‘ ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství.“

Jiná myšlenka od sv. Izáka: „Ten, kdo rád hovoří s Kristem, miluje usebrání v samotě. Kdo je rád ve společnosti mnoha lidí, je přítelem tohoto světa.“ A do třetice sv. Izák: „Žebř do nebeského království se nachází v tvém nitru – je tajemně přítomen ve tvé duši.“

Poustevník Izaiáš: „Miluj mlčení víc než mluvení. Mlčení totiž střádá poklady, a mluvení je utrácí.“

Správné názory mají hodnotu, i když neznáme autora, jako je tomu u tohoto neznámého mnicha: „Jako není možné, aby někdo uviděl svou tvář v bahnité vodě, tak se ani duše nemůže začít modlit nazíravou modlitbou, jestliže se nejdříve neočistí od cizorodých myšlenek.“

Sv. Jan Klimak: „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu, úspěchem v ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe.“

Mniška Synklétiké nás poučuje, jak rozhodující je postoj našeho nitra: „Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“

Důležitější než užívání pojmu hesychie je jeho prožívání. O biskupu Kupkovi pamětníci svědčí, že svou diecézi řídil od svatostánku. O kolika biskupech to lze říci dnes? Uzamčené kostely výmluvně svědčí, že hesychii před svatostánkem neznají ani „věřící“ a často ani kněží. Kláštery, v nichž se především má pěstovat meditace, kontemplace a hesychie mlčenlivé lásky k Bohu vymírají…Hesychie je důležitým předpokladem dobrého prožívání mše svaté.

Muž svatostánku biskup Kupka v překrásné knize O mši sv. vysvětluje hesychii při mši sv.: „Kánon se modlí kněz sám a potichu, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, jako viditelný zástupce neviditelného velekněze Ježíše Krista, jenž vlastně sám sebe za oběť přináší a kněze pouze za nástroj používá. Mše sv. je v podstatě své obětní úkon, jímž kněz jménem Ježíše Krista Bohu nejvyšší poctu vzdává a lidem všech milostí zjednává, a slova, jimiž kněz úkon doprovází, jsou významu podřadného. Dostačí, když lid úkonu obětnímu s tichou úctou obcuje, právě tak jako ve svatém mlčení trvali svědkové smrti Páně na hoře Kalvárii (odkaz na Thalhofer, Liturgik I.427 n…).

Reformátorové nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala; to jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž je zástupcem lidu, jenž má též rozumět tomu, co liturg jejich jménem říká. Naproti tomu církevní sněm Tridentský přímo poručil modlit se kánon potichu. V minulém století se snažili i Jansenisté zavést do liturgie způsob říkat kánon hlasitě, majíce za to, že tímto způsobem získají obecné mluvě přístup do liturgie vůbec. Jistý kanovník v Meauxu, jemuž bylo svěřeno vydání misálu, přidal ke slovům konsekračním „Amen“ a dal před tímto, jakož i před každým v kánonu se vyskytujícím „Amen“ vytisknout červené R, jakoby lid měl tímto „Amen“ knězi odpovídat. Ale tento padělek byl záhy zpozorován a odstraněn. Jiný pokus se stal při vydání nového misálu v diecézi Troyeské, v němž rubrika „submissa voce“ (potichu) proměněna byla v „submissiore voce“ (méně nahlas), jakoby kánon jen méně hlasitě, než ostatní části mše sv. se měl říkat.

Tichá modlitba při kánonu velmi dobře vyznačuje tajuplný ráz oběti mše sv. a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají. V písmu sv. často se užívá slova „mlčeli, mlčky,“ aby se jimi vyznačovala potřeba úcty, svatého úžasu a podivu. Tak kupř. čteme u proroka Habakuka (2,20): „Hospodin je v chrámě svém; umlkni před ním celá země.“ A vskutku nejvýznamnější události ze života Páně sběhly se za velebného ticha (kol kolem). Třeba jen vzpomenout na narození Páně. „Když všecko v hluboké ticho pohříženo bylo, a noc polovici běhu svého vykonala, všemohoucí slovo tvé, Pane z nebe, z trůnu královského přišlo“ anebo na proměnění Páně na hoře Tábor, na tichý bol účastníků smrti Páně apod. Svaté ticho tedy nejlépe sluší nejhlubšímu tajemství naší víry, když Kristus Pán z lásky nevyslovitelné k nám znova mezi námi na oltáři obnovuje oběť, kterou na Kalvárii dokonal. Proto užívalo se v některých chrámech i záclon (cortinae), jimž se oltář na počátku kánonu, in actu tremendi sacrificii, zahaloval, aby kněz zcela nerušeně mohl obětní úkon vykonat. Obyčej v církvi západní, říkat kánon potichu, je prastarý. Oratorian Lebrun dokazuje naproti kard. Bonovi, že nepovstal teprve v X. století, nýbrž, že kánon již od nejstarších dob vždy po tichu se říkal. Císař Justinian I. vydal zvláštní rozkaz, jímž nařídil modlitby při božské oběti a při sv. křtu k většímu vzdělání lidu říkat ne potichu, nýbrž hlasitě, z čehož vysvítá, že Řekové až po tu dobu společně s církví západní potichu při nejsvětější oběti se modlili.“

Kardinál Ottaviani a Bacci napsali papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) prorocký dopis s prosbou, aby neschvaloval nový misál. Dopis má tento úvod: „Svatý otče, když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria…“ „Stručný kritický rozbor nového mešního řádu“ kardinálů Ottavianiho a Bacciho ze slavnosti Božího Těla 5.6.1969 má část VII. Zprotestantizovaný mešní řád: Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi.“

Uvedeným textem kardinálů Ottavianiho a Bacciho jsme poučení, jak se NOM vzdálil od pravoslaví a řeckokatolíků a přiblížil protestantům. Protestanté a zprotestantizovaní katolíci do kostela moc nechodí a je jim cizí modlitba liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Zdrž nás ještě ve své svatyni, abychom se mohli i po celý den učit tvým svatým pravdám. Aleluja. Aleluja. Aleluja.“ Jde o hesychii a její plody s vroucí touhou po Bohu, pokorným úžasem a klaněním, modlitbě bez spěchu a malátnosti, modlitbu s meditací, kontemplací a smyslem pro tajemství a niternost.

Hesychii žila rodina nazaretská a následuje ji rodina, která se každý den ztiší k modlitbě růžence, k níž papeži často vybízí. Tak jako „věřící“ neznají ticho kostela, tak neznají „věřící“ ztišení v osobní a rodinné modlitbě a potřebují mít zapnuto celý den rádio nebo televizi. Zapomíná se na slova sv. Karla Foucaulda: “V mlčení nejvroucněji milujeme. Hluk a slova často uhasínají vnitřní oheň.“