K oživení eucharistické paměti Církve dekret Pia XII. Sacram communionem – Svaté přijímání s platností od 25.3.1957:

  1. Kdo chce přistoupit ke stolu Páně, musí se před sv. přijímáním (kněží přede mší sv.) po 3 hodiny zdržet každého pevného pokrmu a nápojů obsahující alkohol, po dobu jedné hodiny i nápojů nealkoholických, kromě vody. Pití vody, jak ji nacházíme v přírodě (bez umělé příměsi, tedy i minerálky), tento eucharistický půst neporušuje. Tento předpis platí pro každé svaté přijímání, ať už při mši, nebo mimo mši, ať přijímáme v kteroukoli denní nebo noční dobu, tedy i při půlnoční mši. Eucharistickým postem nejsme však vůbec vázání v nebezpečí života.
  2. Nemocní, i když nejsou upoutaní na lůžku, mohou pít nealkoholické nápoje a užívat všechny skutečné léky v pravém smyslu slova, ať tekuté, nebo pevné, před svatým přijímáním (kněží přede mší sv.) bez jakéhokoli časového omezení a bez zvláštního dovolení kněze nebo zpovědníka.
  3. Svatý Otec však v onom rozhodnutí vyzývá věřící, aby zachovávali dobrovolně i v budoucnu dřívější přísný způsob eucharistického postu, pokud jim to dovolují okolnosti nebo zdraví; ale nikdo k tomu není zavázán. Kdo pak užijí zmíněných ulehčení, mají poskytnuté úlevy nahradit příkladem vzorného křesťanského života, zvláště skutky pokání a křesťanské lásky.“

Přísným eucharistickým postem je míněn půst od půlnoci a důvodem změny bylo zavádění večerních mší sv.

Pavel VI. si asi dal pozitivní odpověď o náhradě postní úlevy, a tak v roce 1964 dekretem z 21. listopadu zkrátil půst na 1 hodinu. Podobně církevní právo z roku 1983 Kán. 919:

§ 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léku.

§ 2. Kněz, který v týž den dvakrát nebo třikrát slouží mši, smí něco sníst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny.

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže něco pojedli během jedné hodiny před svatým přijímáním.“

Je smutné, že po úlevách v eucharistickém postu se spíš objeví otázka: „A musí být ten půst opravdu celou hodinu?“ než otázka: „A co kdybych držel půst delší než jednu hodinu?“

Biskup Kupka v knize O mši svaté a kapitole O přípravě ke mši svaté píše o vzdálenější přípravě: „Lačnost přirozená (jejunium naturale) se již od nejstarších dob Církve vyžadovala ke sv. přijímání. Vysvítá to již z Tertulliana (de orat. c. 19), zvláště však ze spisů sv. Augustina, jenž v jednom listě (ad Januar. ep. 54 n.8) praví, že tento zákon se po celém světě zachovává a vyjímá pouze na Zelený čtvrtek, kdy se ráno i večer po jídle eucharistie slavila, obyčej, jejž veliký biskup Hipponský kdekoli ho nalezl, v dřívější platnosti ponechal.(Syn. Hippon. z r.393, c.28). Benedikt XIV. de syn. dioec. 1.6. c.8. n. 10 praví: „Někteří odvozují počátky (přirozené lačnosti) z dob apoštolských.“ O několik řádků dále biskup Kupka dává věc do souvislostí takto: „Idea oběti je v nejužším vztahu ke kněžskému bezženství (viz str. 144, kde je: I pohané žádali, aby ti, kdo obětovali zdržovali se všeho pohlavního a manželského obcování. „Ad Divos adeunto caste.“(Cicero, De legib. II. c.8)), které je vzácnou obětí, jíž kněz Bohu přináší. Z toho důvodu Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď po tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali.“

Obětování tělesných žádostí mezi něž patří jídlo je vyjádřením vděčnosti za nekrvavou oběť Těla a Krve Kristovy ve svaté liturgii hodnocené více než pozemský pokrm. Nenastalo jen snížení postu eucharistického, ale postu obecně. Např. byly zrušených postní dny kvatembrové (nazývané též suché) v misále Pavla VI. Tím se vytratily i tyto modlitby soboty suchých dnů svatodušních vysvětlující půst v den, kdy se udílela svěcení.

U lektorů: „Bože, jenž jsi k ozdravění duší nařídil trestat těla zbožným postem, uděl nám milostivě, abychom ti duší i tělem byli vždy oddáni.“

U exorcistů: „abychom poučeni spásnými posty, také všech neřestí se zříkali a tvého (Božího) odpuštění lehčeji dosáhli.“

U akolytů: „abychom se tak zříkali tělesných hodů, abychom zároveň postili se v napadajících nás vášních.“

Ztráta smyslu pro půst a askezi a panenství je charakteristický znak zesvětštělého křesťanství. Protestantismus eucharistický půst nezná a pravou svátostnou víru nemá a u pravoslavných křesťanů eucharistický půst a víru ve svátost najdeme. Tak jako kostel není kopií večeřadla, ale spíš Kalvárie, tak se nekopíruje večeřadlo s absencí eucharistického postu, ale Kalvárie kde z věci samé půst byl.

Pán Ježíš každého žádá: „Vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Z dějin víme, že reforma spočívající na pohodlnějších předpisech a následně cestách byla vždy pouhou iluzí. Někteří světci i celé roky kromě Eucharistie nepřijímali žádný pokrm a potvrzovali evangelium: „Jako mne poslal živý Otce a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne (Jan 6,57).“