Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.

Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berengarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristovým tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“

Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str. 246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nad to pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“

Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.

Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:

Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“

Sv. Justin, + 165, Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“

Sv. Ambrož, + 397, O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“

Sv. Cyril Jeruzalémský, + 386, katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev.“

Sv. Efrém, + 373, Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“

Sv. Jeroným, + 420, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě…poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“

Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“

Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: “Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa poskytnuta.”

Tradiční římská liturgie má ve čtvrtek po 3. neděli postní toto postcommunio: “Nebeská krmě, Pane, jíž jsme nasyceni, nechť nás posvětí a ode všech bludů očištěné učiní hodnými nebeských přislíbení. Skrze…”