Biskup Atanáš Schneider poukazuje na to, že na II. Vatikánském koncilu byla nejvíce v konstituci o liturgii (SC) užita encyklika Pia XII. Mediator Dei (MD). Encyklika MD pojednává o některých obecných tématech SC obšírněji a konkrétněji a zřetel na ni může prospět i k vyjasnění současných otázek.

V uvedeném si můžeme přečíst z MD chválu na latinský jazyk a to, že není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva a to aby “obnova” byla skutečnou liturgickou obnovou.

SC 7: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13) ((13/Trid koncil, 22. zas., 19. 9. 1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, Církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost Církve titulem ani stupněm nevyrovná.“

MD 20: „Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“ (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava Církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.“

SC 11: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.“

MD 24: „Ale podstatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím. Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a zavrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky, a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. Marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace.

MD 25: “Proto se úplně odchylují od správného a vlastního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.“

SC 22 „§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“

MD 57: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.“

SC 48: „Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“

MD 31: „Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto Církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.“

SC 50: „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.

MD 7: „Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.“

MD 8: „Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí, že smysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.“

MD 9: „Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou Církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.“

MD 59: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“

MD 60: „Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha Svatého, který je stále v Církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.“

MD 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí.

SC 100: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“

MD 148: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem Svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv Církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak v naší době prožívá křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).“

SC 111: „Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování. Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou Církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.“

MD 165: „Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, Církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).“