Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?”

Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“

V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců.

Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“.

Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: “Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu.

A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“. A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení.”

Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: “Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií.”

V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti.”

Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1. První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“

Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.