Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r. 868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy (žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Cyrilometodějská tradice učí řešit sporné otázky autoritou papeže. Užívaní mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II. Vatikánským koncilem. Pouze mateřský jazyk tomuto koncilnímu rozhodnutí neodpovídá.

Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin (vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str. 75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r. 861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.

Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli k zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionálu z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.

V uvedeném díle ThDr. B. Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu (misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10. století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.

Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje profesor B. Zlámal v uvedené „Příručce“ na str. 86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“

Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z. Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“

Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání (Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“

Sv. Cyril (jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu. Takto odpověděl na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“. Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“

Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“