Panně Marii je řečeno o jejím Synu, že bude znamením, kterému se bude odporovat. Jednou z oblastí odporu je celibát, který po vzoru svého Zakladatele hlásá a hájí katolická Církev. Téměř vášnivé diskuse kolem celibátu vedou rádi zvláště ti, kterých se to netýká. Zapomínají na radu: „Co tě nepálí nehas.“

Ustanovení celibátu je spojeno se službou Bohu. Kněz jako správce Božích tajemství a hlasatel evangelia slovem má svobodně zvolit tento způsob života bez jednoho výjimečného lidského partnera opačného pohlaví. V případě vstupu do manželství se muž nebo žena svobodně zříkají všech ostatních žen a mužů kromě jednoho (jediné). Tak mají vytvořit celoživotní a důvěrné společenství mezi sebou a dětmi podle Božího zákona.

Bylo by více kněží, kdyby se mohli ženit? Při snaze o rodinu žijící podle víry s Kristem uprostřed jako rodina nazaretská by mohli dát krásný příklad…Zkušenost z křesťanských společností, kde se kazatelé ženit mohou, ukazuje, že nedostatek osob přetrvává, a tak je nutné přikročit k uvádění žen do této funkce. Další zkušenost je, že počet věřících se tím nikterak nezvyšuje. Je i zkušenost, že problémy s celibátem jsou nahrazeny problémy s manželstvími. Rozvedený farář nebo biskupka a nějaké to nevychované dítě je to, co se potom objeví.

Tak jako ten, kdo na silnici havaruje nemá volat po zrušení silnic, tak tragédie celibátu, manželství anebo rodiny nejsou důvodem k rušení těchto stavů. Cesta vede skrze pokorné přiznání svého hříchu a ochotu k nápravě. Snaha o nápravu naslouchá rovněž řeči skutků. Proč své veřejné poslání Ježíš Kristus naplnil bez manželky a bez rodiny, ačkoli manželstvím a rodinou nepohrdal, ale vysoko ji cenil? Nejvzornější rodina, jaká kdy na světě byla je rodina nazaretská: sv. Josefa, Panna Maria a Ježíš Kristus. Všichni její členové žili po celý život v celibátu. Není třeba stavět proti sobě celibát a manželství nebo rodinu, ale ochotu plnit Boží vůli nebo ne.

Nekonečné debaty málokdy citují II. Vatikánský koncil, který se k celibátu velice jasně vyjádřil v článku 16 dekretu o kněžské službě: „Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. Celibát je však v mnohém směru pro kněžství vhodný. Vždyť svým posláním se kněz cele věnuje službě novému lidstvu, které Kristus, vítěz nad smrtí, skrze svého Ducha volá ve světě k životu a které se rodí „ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Stavem panictví neboli celibátu zachovávaným pro nebeské království se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, Svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu i lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu. Tímto způsobem tedy osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu.) Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista. Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat. Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení.

Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá Církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvedal, a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují. Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s Církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici. Zvláště ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.“

Kánon 3. I. sněmu v Nicei 325 mluví o tom, co s celibátem souvisí: “Veliký sněm rozhodl, že se nedovoluje, aby biskupové, duchovní, jáhni a vůbec nikdo z duchovních osob měli jako spolubydlící v domě osobu ženského pohlaví s výjimkou matky, sestry, tety nebo takové osoby ženského pohlaví, která je mimo jakékoli podezření. Výklad: Účelem tohoto pravidla jest chrániti osoby duchovní od podezření; tento zákaz se vztahuje na duchovní, jáhny a podjáhny, kteří nemají manželky, poněvadž přítomnost manželky u manžela nebudí podezření proti spolubydlící jiné osobě ženského pohlaví.”

V životopise sv. Pia V. čteme, jak císař Maxmilián II. žádal papeže Pavla IV., aby kněžím dovolil manželství, což by byla nejlepší cesta, aby se kacíři vrátili do Církve. Sbor kardinálů v čele s Michaelem Gihslieri (pozdější Pius V.) prohlásil, že na zákonech celibátních se nesluší nic měnit.

Aféry s porušováním celibátu i kriminální povahy a následné návrhy na zrušení (zdobrovolnění) celibátu svědčí o praktické a teoretické neznalosti staronového učení II. Vatikánském koncilu (II. VK) o celibátu a jeho neuvedení do života. Paradoxem je, že členové bratrstva Pia X. („lefébvristé“) obviňovaní z odmítání II. VK jej v otázce celibátu plní nejvzorněji. Věc II. VK spolehlivě daná jako celibát je často zjevně popírána a jiné zjevné věci, které II. VK nikde nepřikázal se naopak jako příkaz koncilu předvádí: zrušení latiny, oltář čelem k lidu, odstranění mřížky v presbytáři nebo kazatelny a kytarové mše sv.