Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu (dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II. VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II. VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“

V době II. VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale v roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI.

H. Denzinger sestavil knihu. Je po něm nazývaná „Denzinger“ a obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách.

České vydání dokumentů II. VK křesťanské akademie (Řím 1983) má 649 stran a vydání nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. VK je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. VK řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II. VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii (SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“

Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí úvody ke II. VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz nebo duch II. VK.

Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl. 54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu?

Je rozdíl, když toho matka hodně namluví a svým opakováním dosáhne, že dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera.

Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.

Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r. 431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: “Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, ať jsou, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij.”