Starý zákon má při poskytování půjčky svá pravidla. V Exodus 22,25-26 o půjčce soukmenovcům: „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milosrdný.“

III. kniha Mojžíšova v 25. kapitole dává pravidla pro různé situace a v 25,35-37 je varování před zneužitím nouze chudého: „Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“

Za účelem zisku je o půjčce v V. knize Mojžíšově 23,20-21: „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ Evangelista Lukáš v Lk 6,34-35 hlásá naopak půjčování s rizikem ztráty podobné daru: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele, čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět.“

Kniha Sirachovec vybízí k půjčce a také píše o špatných dlužnících v Sir 29,1-7: „Kdo činí milosrdenství, půjčuje bližnímu, kdo mu podává pomocnou ruku, plní přikázání. Půjč bližnímu, když potřebuje, a včas také bližnímu navrať! Dodrž své slovo, buď spolehlivý v jednání s ním a vždycky dosáhneš, co budeš potřebovat. Mnozí mají půjčenou věc za nalezenou a působí tak nesnáze těm, kdo jim pomohli. Dokud nedostane, líbá člověku ruce, o peníze bližnímu pokorně říká. Ale když má vrátit, otálí, trapně se vymlouvá a svaluje vinu na krátkost lhůty. I když však může zaplatit, přinese sotva polovinu, a bude to počítat, jako by šlo o věc jím nalezenou. Nemůže-li splatit, okrade bližního o jeho peníze a zbytečně si z něho udělá nepřítele. Odplatí mu kletbami a nadávkami, místo úcty mu odplatí urážkou. A tak mnozí odmítli půjčit ne ze zlé vůle, ale z obavy, že budou zbytečně okradeni.“

V knize Přísloví 19,17 máme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smiluje.“ K ochotě pomoci vybízí Dt 15,7: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některém z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem.“ Tento postoj je také v Matoušově evangeliu 5,42: „Kdo tě prosí tomu dej, a kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Ten, kdo se stal ručitelem za cizí dluh má povinnost platit dluh. Proto kniha Sirachovec 29,16-20 varuje: „Hříšník připraví ručitele o majetek, nevděčník nechá svého zachránce na holičkách. Ručení zahubilo mnoho řádných lidí, otřáslo jimi jako mořské vlnobití. Bohaté muže zbavilo domova, že se museli potloukat u cizích pronárodů. Hříšník propadne ručení a kdo se žene za ziskem, propadne soudům. Ujímej se bližního, jak jen můžeš, ale dej přitom pozor, abys na to nedoplatil.“

Kniha Přísloví 17,18 se lehkomyslnosti ručitelů vysmívá: „Blázen tleská rukama, když se stal ručitelem svého přítele.“ Tvrdé dopady na ručitele obsahuje Přísloví 20,16: „Vezmi šat tomu, kdo za cizího ručil.“

Apoštol Pavel v 8. kapitole II. listu Korinťanům dává směrnice pro organizovanou sbírku. Ve verši 9 dává motiv k dávání: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ K jakým praktickým výsledkům má dojít vysvětluje verš 13: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ni upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání.“

Kánon 17. sněmu v Nicei 325: “Protože mnohé osoby duchovního stavu se zabývají hromaděním majetku a lichvářstvím, zapomněly na slova Svatého Písma: “Svých peněz nedám na lichvu!” (Žalm 15,5) a požadují úroky z půjčených peněz, ustanovil svatý a veliký sněm, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapůjčené částky úroky nebo si vymiňuje jiné výhody, požaduje polovičku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloučena z kleru a odstraněna z duchovenského stavu.”

Dnešní společnost se svými dluhy a v nich obsaženými podrazy ukazuje, že nedbá nejen o to, co hlásá křesťanská víra, ale ani na zdravý rozum. Stačí se zamyslet nad tím, jaké úroky dostávají lidé za své vklady a jaké úroky mají, když si berou půjčku. Bez ochoty ke spravedlnosti a lásce nutně musí problémy narůstat. Hlavní dluh člověka je jeho hřích. Dřívější cyrilometodějský kancionál měl otázku, která v novém kancionálu chybí a je aktuální: “Dělals lehkomyslně dluhy nebo je neplatil?” Je velký rozdíl hřích nemít a hřích neuznávat.

Svatý Augustin v knize O očistci píše: “Kdokoli někdo požije více pokrmu nebo nápoje než třeba, věz, že to patří k malým hříchům.“ Jsou-li peníze a majetek na prvním místě, je to modloslužba. K dobré službě Bohu, liturgii, bohoslužbě patří i řád peněžních a majetkových věcí: křesťanské peníze a majetek. K tomu, aby člověk získal nějaké prostředky k pomoci potřebným neboli almužně vede i půst. Peníze ušetřené za jídlo se stávají darem, třeba pro lidi, co hladem umírají. K dobrému postu a almužně patří moudrost a tu si má každý vyprošovat v modlitbě. Postní doba a pátek jako den postu dává možnosti k dávání ve prospěch potřebných skrze snížení osobních nároků a potřeb postem spojeným s modlitbou.