Podstatné jméno pouť a sloveso putovat patří k sobě. Pouti najdeme od starověku v různých náboženstvích. Bible popisuje pouštní putování izraelského národa do zaslíbené země. Na tuto pouť navazovalo putování židů do jeruzalémského chrámu. Při jedné takové pouti do chrámu se v Jeruzalémě ztratil Ježíš svým rodičům. Nalezení Ježíše Krista je obsahem tajemství svatého růžence.

Pán Ježíš odpovídá, že musí být v tom, co je Otce nebeského a svým učením a příkladem života ukázal putování do domu Otcova, do nebe. Pro toto putování je podstatná víra a skutky víry.

Ve snaze jít cestou pravé křesťanské víry a žít podle ní brzy objevili křesťané touhu navštívit místa jim drahá. Přirozeně se cílem poutí stala Palestina, Svatá země. Poutníci byly přesvědčeni o užitečnosti návštěvy míst, kde se Bůh dal lidem poznat a učinil tak nejdokonaleji v Ježíši Kristu. Jakmile skončila doba pronásledování, což bylo ve 4. století, poutě se mohly konat organizovaně. Ze 4. století jsou první záznamy o těchto poutích na místa narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Z těchto záznamů na nás dýchá věrohodnost křesťanského poselství a hloubka krásných prožitků na navštívených místech. V několika křížových výpravách se bojovalo oprávněně o přístup na místa pro křesťany památná a kde žili dříve než přišel islám, který to znemožňoval.

Kromě biblických míst se konali poutě tam, kde žili či zemřeli apoštolé, jejich žáci a významní světci, především Panna Maria. Křesťanství nepředepisuje pouť povinně jako islám. Pouť je dobrovolný prostředek ke konfrontaci s životem toho, jenž je s daným místem spojen. Přínos nastane, když člověk medituje během pouti a na místě putování o sobě, o svém životě a jeho smyslu se snahou nápravy. Ten, jehož místo chce navštívit mu má pomoci příkladem života a přímluvou k proměně života. Podstatou poutí je úsilí o lepší putování životem a jeho lepší prožívání. Pro velkou vzdálenost známých poutních míst si lidé v blízkosti svého sídliště budovali různé kapličky a kostelíky, k nimž putovali v patřičný den. Šlo o den prožitý v poutním duchu, den duchovní obnovy.

Takto chápaná pouť je dnes často překryta poutí ve smyslu pečením, uklízení, zábavy a různých atrakcí. Duchovní zájmy pravé pouti často mizí pod nánosy rámusu, chvatu a neduchovních zájmů pohanských „poutí“. To se může stát i při poutích na vzdálená místa. Je ovšem marné se chlubit, kde všude jsem byl, když navštívená místa nepomohla, abych lepší byl. Naši předkové chodili na pouti pěšky i bez bot a o chlebu a vodě. Pouť převedená na množství snědeného jídla, vypitého alkoholu, utracených peněz a točení se pouze kolem vlastního já postrádá to nejpodstatnější. Skutečnou podstatou pouti s dobrým putováním je snaha o lepší život pod zorným úhlem věčnosti.

Izidor Vondruška v knize Životopisy svatých píše o sv. Řehoři z Nyssy: „Řehoř se odebral k řece Iridě navštívit svou sestru Makrinu. Byla na smrt nemocna. Ležela na holém dřevě, majíc pod hlavou kládu. Řehoř zůstal u ní celý týden. Rozmlouvali o nesmrtelnosti duše a o vzkříšení těla. Rozmluvu tuto napsal Řehoř pod názvem: „O duši a zmrtvýchvstání.“ Makrina zemřela a Řehoř pochovav ji, navštívil památná místa ve Svaté zemi: Nazaret, Betlém a Jeruzalém. Shledal, že usedlí křesťané i poutníci nežijí, jak víra káže, zaváděl všude řád a kázeň podle předpisů církevních a také odsoudil a pokáral pouti, které se konají bez přísného dozoru církevního.“

Sv. Makrina konala pouť ač byla na místě a s ní do věčnosti putoval sv. Řehoř z Nyssy, který sám konal pouť do Svaté země správně a zakročil proti špatné životní pouti usedlých křesťanů i špatné pouti přicházejících křesťanů, moderně řečeno proti poutní turistice.

Sv. Bernard radí: „Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět.“

Konkrétním výsledkem dobré pouti je sv. Mikuláš z Tolentina, + 1306, kterého si jeho rodiče vyprosili na pouti ke sv. Mikuláši do Bari, kde jsou jeho ostatky a dali mu i jméno po sv. Mikuláši. Sv. Mikuláš z Tolentina šel životní pouť podle příkladu svého křestního patrona a sám dosáhl svatosti života.

Sv. Jan Kapistrán v 1422 takto kázal v Římě v jubilejním roce: „Žaluji také tebe katolický lide, který jsi uvěřil, že k tobě přijde spása spolu se skutky klamné zbožnosti! Co ti pomůže po kolenou slézat Svaté schody, když své hříchy doopravdy neoplakáváš a nelituješ jich! Co pomohou svíčky, které rozžíháš na oltářích světců, když ze srdce neodpustíš svému bratrovi, se kterým žiješ ve sváru! Co ti prospějí poutě do Říma, když tvé srdce není sklíčeno upřímným pokáním! Otevřela se brána milosti, ale jen tomu, kdo se rozhodl k opravdovému polepšení a ke kajícímu obrácení.“

Blahosl. Tomáš Kempenský v Knize Následování Krista I,23 zaznamenal zkušenost: „Nemocí se málo lidí napravuje; právě jako zřídka dospívají ke svatosti, kteří tuze mnoho po poutích chodívají.“ Příkladem člověka pro něhož byla nemoc poutí je sv. Damián Veuster: „Jak víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto přízeň. Lepra přivede moji životní pouť rychleji do nebeské vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž.“

Sv. Terezie z Lisieux vykonala v 15 letech pouť do Říma, aby při ní poprosila papeže, aby mohla vstoupit do kláštera. Po vstupu do kláštera píše v dopise: „Jak jsem šťastná, že jsem navždy vězenkyní na Karmelu! Nemám chuť jet do Lurd, abych měla extáze. Mám raději „jednotvárnost oběti“!“

V Deníčku sv. Faustyny je pod č. 1448: „Piš, říkej o mém milosrdenství. Řekni duším, kde mají hledat útěchy, to znamená v tribunále milosrdenství (svaté zpovědi); tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu, a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu a lidsky vzato by vzkříšení bylo nemožné a všechno ztracené, u Boha tomu tak není, zázrak Božího milosrdenství křísí tuto duši zcela úplně. Nebozí, kdo z toho zázraku Božího milosrdenství nečerpají; budete marně volat, ale bude už pozdě.“