Sv. Kliment, papež a 3. nástupce sv. Petra píše koncem 1. století do Korinta. List ukazuje péči papeže o celou Církev. O dětech píše: „Našim dětem ať se dostane křesťanské výchovy: ať se naučí, jakou moc má u Boha pokora, co u něho zmůže svatá láska, jak dobrá a vznešená je bohabojnost a že je záchranou pro všechny, kteří v ní svatě žijí s čistou myslí.“

Sv. Cyprián v díle De opere et eleemosynis připomíná povinnost křesťanské výchovy otcům: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“

V dětství se mají získávat návyky na správné chování dospělého. Proto dospělí říkají malé holčičce, když si hraje s panenkou: „Zakryj ji, aby jí nebyla zima.“ A může se stát, že holčička dá panenku do postele, aby jí nebyla zima a sama leží na zemi vedle postýlky. Tak to dělá maminka u svého dítěte. Když chlapec tluče kladivem do hlavy panenky, tam mu řekne tatínek, že se to nedělá. A on v dospělosti ví, že dítě není hračka k nějakým pokusům.

Tak jako se děti učí chovat správně vůči lidem, tak se tomu mají učit i vůči Pánu Bohu. Pokud dítě v kostele získává návyky na jídlo, hraní s autíčkem nebo panenkou, běhání a žvanění, tak čekejme, že se při kalvárské oběti bude schopno chovat nejspíš jako vojáci co metali los o Ježíšovi šaty. Jak to dělat, aby se dítě naučilo být na mši svaté se zbožnou přítomností jako byla pod křížem Panna Maria, zbožné ženy a apoštol Jan?

Na adresu těch, kdo vodí do kostela děti chovající se v kostele špatně, říká Izák Thébský již ve starověku: „Nevoďte sem děti, poněvadž ve Skétis se vyprázdnily kvůli dětem čtyři kostely.“

Nebezpečné je přezírat to, co má být. Ukazuje to odpověď na otázku: „Jak se máš?“ od neznámého poustevníka. Ten odpovídá: „Špatně. Představ si, třicet let, a každý den se stavím před Bohem v modlitbách a proklínám sám sebe a říkám Bohu: „Nebuď milosrdný k těm, kteří dělají nepravost a znič všechny hříšníky a prokletí jsou, kdo se odklánějí od tvých přikázání“. A dále – i když každý den lžu – říkám Bohu: „Zahubíš všechny, kteří říkají lež,“ a ačkoli chovám zášť k svému bratrovi, říkám Bohu: „Odpusť nám, jako i my odpouštíme,“ a ačkoli mám samou starost, abych se najedl, říkám: „Zapomněl jsem jíst svůj chléb,“ a ačkoli spím až do rána, zpívám v žalmu: „O půlnoci vstávám, abych tě chválil“, a lítost vůbec nemám, ale říkám: “Unaven jsem již nářkem“, a dále: „Slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci“, a v srdci uvažuji o špatnostech a říkám Bohu: „Meditace mého srdce je stále před tebou, a vůbec se nepostím, ale říkám: „Má kolena zeslábla postem“, a celý jsem plný pýchy a popouštím uzdu tělu a jen se bavím, ale v žalmu zpívám: „Pohleď na mou pokoru a námahu a odpusť mi všechny mé hříchy,“ a také jsem zcela nepřipraven, ale říkám: „Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno“. Prostě všechna má liturgie je určena k mému usvědčení a odsouzení.“ Na slova: „Myslím, že to David všechno řekl jen o sobě“ odpověděl: „Věř mi, jestli nezachováme, co před Bohem zpíváme, jdeme určitě do záhuby“

Mnich Daniel říká: “Bohoslužba člověka, který má srdce zkažené mstou, je na nic.”

Sv. Jan Zlatoústý nám zanechal zprávu o chování prvních křesťanů v kostele: „Když se chystali vstoupit do chrámu, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“ V liturgii sv. Jana Zlatoústého se několikrát vybízí po bohoslužbě slova k odchodu katechumenů. Liturgie sv. Jakuba odmítá přítomnost některých osob takto: „Pravím tedy i já Jakub, bratr Jana, syna Zebedeova, aby ihned diakon řekl: Nikdo z katechumenů, nikdo ze slyšících, nikdo z nevěřících, nikdo z jinověrců? Kteří jste se první modlitbu pomodlili, vyjděte. Matky vezměte dítky k sobě. Nemá nikdo ničeho proti druhému? Není nikdo pokrytcem?”

Liturgie sv. Jana Zlatoústého vzdělává, jak má chodit k oltáři: „Nikdo spoutaný tělesností a vášněmi není hoden k tobě přistoupit a přiblížit se ti a ani ti sloužit, králi slávy, neboť i nebeským mocnostem je tvá služba veliká a nepředstavitelná.“

Už od dětství je třeba člověka zaměřit k ideálu, aby jako dospělý se řádně choval a svým slovem a příkladem toto dětem předal. Ve mši svaté se prosí o působení Ducha Svatého a dar rozumu pomáhá pochopit správné chování - nejen dětí - při bohoslužbě.

Fatimské děti a jiné svaté děti jsou vzorem správného chování v kostele pro své vrstevníky i jejich rodiče.