Sv. Kliment, papež a 3. nástupce sv. Petra píše koncem 1. století do Korinta. List ukazuje péči papeže o celou Církev. O dětech píše: „Našim dětem ať se dostane křesťanské výchovy: ať se naučí, jakou moc má u Boha pokora, co u něho zmůže svatá láska, jak dobrá a vznešená je bohabojnost a že je záchranou pro všechny, kteří v ní svatě žijí s čistou myslí.“

Sv. Cyprián v díle De opere et eleemosynis připomíná povinnost křesťanské výchovy otcům: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“

V dětství se mají získávat návyky na správné chování dospělého. Proto dospělí říkají malé holčičce, když si hraje s panenkou: „Zakryj ji, aby jí nebyla zima.“ A může se stát, že holčička dá panenku do postele, aby jí nebyla zima a sama leží na zemi vedle postýlky. Tak to dělá maminka u svého dítěte. Když chlapec tluče kladivem do hlavy panenky, tam mu řekne tatínek, že se to nedělá. A on v dospělosti ví, že dítě není hračka k nějakým pokusům.

Tak jako se děti učí chovat správně vůči lidem, tak se tomu mají učit i vůči Pánu Bohu. Pokud dítě v kostele získává návyky na jídlo, hraní s autíčkem nebo panenkou, běhání a žvanění, tak čekejme, že se při kalvárské oběti bude schopno chovat nejspíš jako vojáci co metali los o Ježíšovi šaty. Jak to dělat, aby se dítě naučilo být na mši svaté se zbožnou přítomností jako byla pod křížem Panna Maria, zbožné ženy a apoštol Jan?

Na adresu těch, kdo vodí do kostela děti chovající se v kostele špatně, říká Izák Thébský již ve starověku: „Nevoďte sem děti, poněvadž ve Skétis se vyprázdnily kvůli dětem čtyři kostely.“

Nebezpečné je přezírat to, co má být. Ukazuje to odpověď na otázku: „Jak se máš?“ od neznámého poustevníka. Ten odpovídá: „Špatně. Představ si, třicet let, a každý den se stavím před Bohem v modlitbách a proklínám sám sebe a říkám Bohu: „Nebuď milosrdný k těm, kteří dělají nepravost a znič všechny hříšníky a prokletí jsou, kdo se odklánějí od tvých přikázání“. A dále – i když každý den lžu – říkám Bohu: „Zahubíš všechny, kteří říkají lež,“ a ačkoli chovám zášť k svému bratrovi, říkám Bohu: „Odpusť nám, jako i my odpouštíme,“ a ačkoli mám samou starost, abych se najedl, říkám: „Zapomněl jsem jíst svůj chléb,“ a ačkoli spím až do rána, zpívám v žalmu: „O půlnoci vstávám, abych tě chválil“, a lítost vůbec nemám, ale říkám: “Unaven jsem již nářkem“, a dále: „Slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci“, a v srdci uvažuji o špatnostech a říkám Bohu: „Meditace mého srdce je stále před tebou, a vůbec se nepostím, ale říkám: „Má kolena zeslábla postem“, a celý jsem plný pýchy a popouštím uzdu tělu a jen se bavím, ale v žalmu zpívám: „Pohleď na mou pokoru a námahu a odpusť mi všechny mé hříchy,“ a také jsem zcela nepřipraven, ale říkám: „Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno“. Prostě všechna má liturgie je určena k mému usvědčení a odsouzení.“ Na slova: „Myslím, že to David všechno řekl jen o sobě“ odpověděl: „Věř mi, jestli nezachováme, co před Bohem zpíváme, jdeme určitě do záhuby“

Mnich Daniel říká: “Bohoslužba člověka, který má srdce zkažené mstou, je na nic.”

Sv. Jan Zlatoústý nám zanechal zprávu o chování prvních křesťanů v kostele: „Když se chystali vstoupit do chrámu, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“ V liturgii sv. Jana Zlatoústého se několikrát vybízí po bohoslužbě slova k odchodu katechumenů. Liturgie sv. Jakuba odmítá přítomnost některých osob takto: „Pravím tedy i já Jakub, bratr Jana, syna Zebedeova, aby ihned diakon řekl: Nikdo z katechumenů, nikdo ze slyšících, nikdo z nevěřících, nikdo z jinověrců? Kteří jste se první modlitbu pomodlili, vyjděte. Matky vezměte dítky k sobě. Nemá nikdo ničeho proti druhému? Není nikdo pokrytcem?”

Liturgie sv. Jana Zlatoústého vzdělává, jak má chodit k oltáři: „Nikdo spoutaný tělesností a vášněmi není hoden k tobě přistoupit a přiblížit se ti a ani ti sloužit, králi slávy, neboť i nebeským mocnostem je tvá služba veliká a nepředstavitelná.“

Už od dětství je třeba člověka zaměřit k ideálu, aby jako dospělý se řádně choval a svým slovem a příkladem toto dětem předal. Ve mši svaté se prosí o působení Ducha Svatého a dar rozumu pomáhá pochopit správné chování - nejen dětí - při bohoslužbě.

Kardinál Tomášek pod pseudonymem F. Malý napsal v době koncilu v knize Pro vás, rodiče vydané Křesťanskou akademií v Římě 1964: “Podle církevního zákoníku je věřící povinen zúčastňovat se v neděle a zasvěcené svátky celé mše svaté po dovršeném sedmém roce věku. Tato povinnost váže pod těžkým hříchem. Dítě máme však navykat na účast při společné pobožnosti v kostele a na mši svaté již dříve. Záhy má poznat na svých rodičích, jak si mše svaté váží, jak je jim mše svatá něčím velkým, vzácným, krásným, něčím, co je činí šťastnými. Tak se bude u nich probouzet touha, aby rodiče je vzali s sebou na mši svatou. Kdy se doporučuje vzít s sebou dítě na mši svatou ? V tom věku, kdy je dítě do té míry již ukázněno, že dovede se po dobu mše svaté klidně chovat, neruší a zajímá se aspoň zčásti o to, co se děje u oltáře. Bývá to zpravidla kolem pátého roku věku. Aby si dítě zvyklo na patřičné chování v kostele, maminka je tam dovede několikrát mimo bohoslužbu. Ukáže, jak se tam má chovat a také je poučí aspoň o nejdůležitějších předmětech v kostele. Zvláště zblízka a dobře ukáže svatostánek nahlavním oltáři, v němž bydlí Pán Ježíš. Při příchodu a odchodu z kostela naučí maminka dítě se žehnat svěcenou vodou z kropenky. Přitom ovšem musí dítě nadzvednout. Dítě to dělá opravdově a zbožně. Potom přivede maminka dítě nejprve na kratší pobožnost, aby si zvyklo na hru varhan, na společný zpěv a modlitby věřících, na oblek kněze, kostelníka a ministrantů. Pak teprve může se pokusit, aby vzala s sebou dítě i na mši svatou. Podle jeho chápavosti a zájmu vysvětluje matka aspoň nejdůležitější části mše svaté. Nestačí však pouhé poučení doma, je třeba upozornit na tyto části i po dobu mše svaté.
Nejvhodnější postup při návštěvě dítěte v kostele je tedy asi tento :
1. Od nejútlejšího věku krátké, vhodně motivované návštěvy Pána Ježíše mimo dobu bohoslužeb.
2. Účast na společných návštěvách kostela v rámci liturgického roku, jako na příklad návštěva betléma, Božího hrobu, účast na eucharistickém průvodě o Božím těle. /Děvčata za družičky./ Při těchto příležitostech se dítě stýká už i s jinými věřícími. Proto se mu dá o tom potřebné poučení, ovšem doma, a při bohoslužbě se jen tiše upozorní, je-li toho potřeba.
3. Návštěva krátkých bohoslužeb, asi ve věku 4-5 let, na příklad svátostného požehnání, májových pobožností.
4. Účast na mši svaté / asi v pátém roce věku /. V předškolním věku chodí dítě do kostela zpravidla s rodiči. Byla-li náboženská výchova a sebevýchova správně vedena, je dítě při vstupu do školy přiměřeně poučeno a uzpusobeno, aby se s užitkem účastnilo bohoslužeb mezi dětmi poblíž oltáře.”

Fatimské děti a jiné svaté děti jsou vzorem správného chování v kostele pro své vrstevníky i jejich rodiče.