Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.

Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještě do jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od počátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tím více mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona. Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“ Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

Pozornost tématu ďábla vede i ke zjištění jeho umenšení v NOM misále Pavla VI. Např. chybí tato modlitba při svěcení kadidlových zrn na Bílou sobotu: “Nechť sestoupí, prosíme, všemohoucí Bože, na toto kadidlo hojné vylití tvého po+žehnání; zažehni, neviditelný obnoviteli, tento lesk noční, aby netoliko oběť, která je tuto noc slavena, v lesku tajemného světla tvého zazářila, ale i na každém místě, kamkoli by co z tajemství tohoto posvěcení se dostalo, nechť zloba ďábelské lsti je zapuzena a moc tvé velebnosti přítomna. Skrze…”

Při plnění povinnosti držet se učení sv. Tomáše Akvinského mluvíme jako on správně o ďáblu. Např. dle Summy teologické první díl otázka 63 s devíti podotázkami o špatnosti andělů co do viny a otázka I,114 ST o dorážení démonů s pěti podotázkami.

Kardinál J.L. Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii: Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak často v člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana…V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování…Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E. Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P. Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatu s tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“ V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé tehdy skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka (E.A. 60,38-39).“

Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“ s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl. 35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“

IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: “Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé.”

Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“