Při čtení písemností je jejich hodnota dána jejich hodnověrností. Napsané slovo potřebuje doložit svůj původ, pravdivost a přesvědčit čtenáře. Obezřetnost chrání člověka před škodou z falešné písemnosti. Příkladem jsou reklamy na výrobky, léky a nejrůznější zboží. Užitek se liší a často velmi od slova písemnosti, která ho doporučuje. Dobrou školou mohou být i volební materiály. Mohou se vyskytovat i díla nevalné vědecké, umělecké i náboženské povahy. Písemnosti je správné zkoumat.

Nejen ve školách se vypráví o starém Řecku a Římu. Tato kultura je reprezentována filosofy Aristoteles, Platon a Seneca, řečníky Cicero a Demosthenes, básníky Vergilius, Ovidius a Homér, autory divadelních her Sofoklem a Aischylem, historiky Tacitem a Herodotem. Něco málo znát z díla těchto lidí se žádá k obecnému vzdělání a rozhledu. Písemnosti dochovalé pod jménem těchto lidí jsou přijímány jako hodnověrné. Aristoteles přitom žil ve 4. století před Kristem a zlomek jeho díla je doložitelný z l. stol. před Kristem. Větší část jeho díla známe až z 10. století. Od Seneky, vychovatele císaře Nerona, který zemřel 65 po Kristu, je dílo jemu připsané až z 9. století. Hlavní dílo Cicera, zemřel 43 před K., „O republice“, bylo nalezeno 1819 a lze je datovat do 4. století po K. Aischylos zemřel 456 před K. a zlomky jeho díla jsou z 2. stol. po K. Větší část sedmi her je až z 11. století po K. Nejstarší rukopis Homérovy Ilias a Odyssea je z 11. stol. po K. a přitom Homér zemřel okolo roku 800 před K. Dílo Tacita, zemřel po roce 100 po K., je nálezem doložitelné z 9. stol po K. Není autora řecko-římského světa jehož dobu a nález díla oddělují celá staletí. Tato vzdálenost nebývá důvodem k pochybnostem o jejich díle a požadavku na seznamování se s nimi.

Pokud jde o Nový zákon je zde doložitelné jedinečné postavení mezi písemnostmi a tudíž i oprávněný nárok větší hodnověrnosti. Text Nového zákona je doložitelný 82 papyry z 2 – 7. století a 266 rukopisy ze 4. – 10. století. Ve srovnání s jinými písemnostmi jde o mimořádně lepší průkaznost a tudíž i hodnověrnost. Ve starověku se psalo na papyr a pergamen. Papyr se vyráběl (a vyrábí) z rostliny, která rostla především Egyptě. Pergamen využíval kůže zvířat. Počasí Egypta a Izraele je suché a proto vlhkost nezničila papyry sepsané před řadou staletí. Počet nalézaných písemností se neustále zvyšuje. Mají velký význam pro literaturu a obzvláště pro biblická studia.

Evangelium sepsané apoštolem Janem, který zemřel okolo roku 90 po Kristu je doložitelné zbytkem papyru datovaného k roku 125. Jde o vzdálenost pouhým několika desetiletí! Tento papyr má označení P 52, někdy též podle majitele je nazýván Rylandsův papyr. Byl rozluštěn v roce 1935 a vyvrátil hypotézy posunující vznik evangelia do druhé poloviny 2. století. Jde o text Janova evangelia s výslechem Ježíše Krista před Pilátem. Celý text je tento: “Židé mu odpověděli: “My nemáme právo nikoho popravit. Tak se totiž mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře. Pilát se vrátil do vládní budovy, dal Ježíše předvolat a zeptal se ho: “Ty jsi židovský král?” Ano jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý kdo je z pravdy slyší můj hlas. Pilát mu řekl: “Co je to pravda?” Po těch slovech vyšel zase ven k židům. Řekl jim: “Já na něm žádnou vinu nanalézám.” Tato slova jsou z textu Jan 18,31-38. Text se týká pravdy ve vypjaté chvíli života.

Papyr označovaný 7Q5 datovaný okolo roku 50 po K. je z doby apoštolů a má text Markova evangelia 6,52-53: “Nepochopili totiž jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo zaslepené. Potom jeli na druhý břeh a přistáli i Genezaretu.”

Učitel Církve sv. Alfons z Liguory v knize Různé příklady napsal: „Mnozí se domnívají být prosti všech předsudků, když všem zázrakům, které v knihách Písma svatého se nenalézají, věrohodnost upírají a jako smyšlenky a báchorky je zavrhují. Lze tu však platně užít velmi odůvodněného výroku učeného a zbožného kněze Crasseta, jenž hlásá, že čím ochotněji opravdu zbožní lidé zázrakům věří, tím více zlomyslníci se jim posmívají. Prozrazuje-li slabého ducha, kdo každé věci bez rozdílu věří, tak ten, kdo zázraky od vážných a zbožných mužů dosvědčené zavrhuje, prozrazuje buď nevěru, která Bohu upírá moc takové zázraky činit anebo opovážlivost, která svědectví závažných svědků zavrhuje. Proč totiž věřit Tacitovi, Suetoniovi a jiným a přitom bez opovážlivosti upírat věrohodnost křesťanským spisovatelům? Svatý Petr Kanisius učí, že méně nebezpečné je přijmout a věřit to, co z dobrých důvodů vypravují dobří k vzdělání a poučení bližního, nežli pohrdavě a drze to zavrhovat.“

Jan Pavel I. v dopise Rozechvělou rukou Ježíši Kristu: „Nerad bych Ti psal o svých soukromých, bezvýznamných záležitostech. Ani se neodvažuji psát Ti po všech těch knihách, které o Tobě vyšly. Ostatně máme evangelium. Jako blesk svým jasem převyšuje oheň a rádium všechny kovy, jako raketa letí rychleji než šíp obyvatel pralesa, tak převyšuje evangelium všechny ostatní knihy.“

Bible je nejvýznamnější katolická kniha. Je tradičně povinnou součástí bohoslužby. Církev o bibli stále i na II. Vatikánském koncilu (Dei verbum) učí, že je to slovo od Boha, kterému máme věřit. Katolická víra nemůže být v rozporu s biblí. Při liturgii vede k vděčné odpovědi na četbu z bible slovy: Deo gratias - Bohu díky.