Čím máme naplnit rok, co je před námi? Jde o rok výročí nicejského koncilu, a tak si můžeme jako program zvolit, co tento koncil rozhodl. Letos uplyne 1700 roků od jeho konání. První nicejský koncil je první ekumenický neboli všeobecný koncil v době, kdy se mohla Církev svobodně shromažďovat. Proběhl od 20. května do 25. července roku 325. Byli na něm přítomni někteří biskupové věznění předchozím režimem jako sv. Mikuláš. Císař Konstantin, v té době ještě nepokřtěný, poskytl biskupům dopravu a ubytování, ale netvořil nauku. Papeže sv. Silvestra zastupoval legát Hosius z Cordoby. Církev byla tehdy zmítána názory kněze Aria, jenž popíral skutečné božství Ježíše Krista a jeho stoupenci byli i na koncilu. Sv. Atanáš uvádí účast 318 biskupů. Nicejské vyznání bylo schváleno 19. června 325 a následně schváleno na synodě v Římě papežem Silvestrem za účasti 272 biskupů. V rozšířené podobě jako nicejsko-cařihradské vyznání víry je součástí římské liturgie. Císaři po Konstantinu Velikém se pletli do teologie, které nerozumněli a stávali se stoupenci bludu Aria odsouzeného nicejským koncilem. Za nicejské vyznání víry byl největším bojovníkem sv. Atanáš. Vyznání víry sv. Atanáše začíná slovy: “Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry, jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.” S nicejským koncilem nastalo rozdělení lidí na ty, kdo koncil přijali: “My věříme, jak koncil stanovil” a těmi kdo koncil odmítli: “My podle koncilu věřit nebudeme a zůstaneme ariány.”
Slova svatého Atanáše jsou obsažena v prefaci o Nejsvětější Trojici římské liturgie: “…Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán; ne v jedinnosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jediné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to o Synu tvém, to o Duchu Svatém bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme, takže pravé a věčné Božství vyznávajice klaníme se i každé osobě zvlášť, i jednotě v bytosti, rovnosti a ve velebnosti…” Sv. Atanáš v pravé víře setrval přes šikanování ze strany císaře a bázlivost ostatních biskupů a žil 20 let ve vyhnanství. Podobné potíže zažíval sv. Ambrož, sv. Basil Veliký, sv. Euseius, sv. Hilarius a další jedinci za stavu, kdy většina biskupů mlčenlivě souhlasila s ariánismem. Spor mezi pravověrností a heretiky pokračuje v dějinách a je přítomný i dnes… Ti , kdo jsou spokojeni s tím, jak korán zmiňuje Ježíše Krista jsou novoariáni, protože vyjádření koránu Ježíši Kristu upírá to nejdůležitější a sice božskou podstatu. Podobný novoariánismus je v tvrzení, že Ježíš Kristus byl člověk na straně chudých v teologie osvobození apod.
Výroky evangelií nabývají jiné hodnoty, pokud je přisuzujeme tomu, kdo je jen člověk, byť mimořádný anebo pravý Bůh a zároveň pravý člověk, jak je v nicejském vyznání víry. Kdo chce rehabilitovat Jidáše, Aria a jiné bludaře má víru odlišnou od počátku Církve odsuzující vybočení ve víře a mravech. Obřady křtu pro Moravu z roku 1920 mají před přijetím křtu otázku: “Co žádáš od církve Boží?” a odpověď “víru” a následně “Co ti dá víra” a odpověď “Věčný život.” Není víra jako víra. Víra ariánská a bludařů není vírou církve Boží, která dává věčný život podle pravého Boha. Podmínkou získání plnomocných odpustků je nemít zalíbení v žádném hříchu. To, že mnozí je nezískají je dáno tím, že falešná víra je překážka, která tomu brání. I. Cařihradský koncil rozvíjí učení o Duchu Svatém, kterým končí vyznání nicejské a následně připojuje vyznání o Církvi, křtu, odpuštění hříchů a věčném životě. Na konci nicejského vyznání je: “Ty, kteří říkají: bylo, když nebyl, a: předtím, než se narodil, nebyl, a že byl vytvořen z ničeho, což Řekové nazývají exuconton, nebo jinou podstatou, říkající, že je syn Boží proměnlivý a proměnitelný, katolická a apoštolská církev vylučuje.”
Názor, že věroučná formulace nestačí, protože není pastorační je záludný a chybný, protože o co jiného má být opřena pastorace než o jasnou, věroučně definovanou nauku? Nicejský koncil má směrnice, jak se nauka má uplatnit v pastoraci v dvaceti kánonech. Vydání Denzinger Enchiridion symbolorum z roku 1910 z nich vybírá 3. Kánon 8: “De his qui se cognominant catharos, id est mundos, si quando venerint ad ecclesiam catholicam, placuit sancto et magno concilio, ut impositionem manus accipientes sic in clero permaneant. Haec autem eos prae omnibus scriptis convenit profiteri, quod catholicae et apostolicae ecclesiae dogmata suscipiant et sequantur, id est bigamis se communicare et his, qui in persequutione prolapsi sunt, erga quos et spatia constituta sunt et tempora definita, ita ut ecclesiae catholicae et apostolicae placita sequantur in omnibus. Ubicumque vero sive in municipiis sive in civitatibus ipsi soli repperti fuerunt ordinati: qui inveniuntur in clero, in eodem habitu perseverent. Ubi autem catholicae ecclesiae episcopo vel presbytero constituto quidam ex illis adveniunt, certum est quod episcopus ecclesiae habebit ecclesiae dignitatem. s autem, qui nominatur apud eos episcopus, honorem presbyterii possidebit, nisi forte placuerit episcopo nominis eum honore censeri. Si vero hoc ei minime placuerit, providebit ei aut corepiscopi aut presbyteri locum, ut in clero prorsus videatur, ne in una civitate duo episcopi probentur exsistere. O těch, kteří se nazývají katary, tj. čistými, pokud někdy přijdou do katolické církve, svatý a velký koncil rozhodl, že po přijetí vzkládání rukou zůstanou v kněžstvu. Musí však před všemi písemně a veřejně vyznat, že přijímají a následují dogmata katolické a apoštolské církve, tj. že přijímají společenství s těmi, kdo jsou podruhé ženati a těmi, kteří padli během pronásledování, vůči nimž byla stanovena doba pokání a určen čas smíření a aby ve všem následovali nařízení katolické a apoštolské církve. Proto ti, co byli vysvěceni ve vesnicích nebo městech a jen lidé tohoto druhu zůstanou v kléru na stejné hodnosti, ale když někteří přijdou na místa, kde je biskup nebo kněz patřící ke katolické církvi, je zřejmé, že biskup katolické církve bude držet biskupskou důstojnost a ten, kdo má titul a jméno biskupa mezi tzv. kathary, bude mít hodnost kněze, pokud biskup nepovažuje za vhodné nechat ho sdílet biskupskou hodnost. Pokud toto neobdrží jeho schválení, biskup mu poskytne místo pomocného biskupa nebo kněze, aby byl jeho obvyklý kněžský stav evidentní a aby se zabránilo tomu, že by ve městě byli dva biskupové.”
“De paulianistis ad ecclesiam catholicam confugientibus prolata definitio est, ut baptizentur omnimodis. Si qui vero ex his praeterito tempore in clero fuerunt, si quidem inmaculati et inreprehensibiles apparuerunt, baptizati ordinentur ab episcopo ecclesiae catholicae.cQuod si discussio repperit eos incongruos, abici tales conveniet.Similiter autem et de diaconissis et omnino de his, qui in eadem regula versantur, haec forma servabitur. Meminimus autem de diaconissis quae in eodem habitu esse probantur, quod non habeant aliquam manus impositionem, et ideo modis omnibus eas inter laicos deputari.
O těch, kteří prchají ke katolické církvi od paulianistů, bylo rozhodnuto, že mají být vždy znovu pokřtěni. Pokud byli někteří z nich v minulosti členy kléru a projevili se jako bezúhonní a bez výčitek, budou po křtu vysvěceni biskupem katolické církve. Pokud se však vyšetřováním zjistí, že jsou nevhodní, mají být odmítnuti. Stejně tak to platí o jáhenkách a všech, kteří jsou v tomtéž řádu; toto pravidlo bude zachováno. Pamatujeme také na jáhenky, které jsou v téže roli, že na ně nebyly vzkládány ruce, a proto mají být vždy považovány za laiky.”
Nicejský koncil jasně říká, že funkce jáhenky u žen není spojena se svěcením a jenom ti, kdo toto neznají anebo odmítají si myslí, jak žena bude přijímat svěcení. To, zda toto v tradici přítomné rozhodnutí ctím, má důsledek do pastorace.“De his qui ad exitum vitae veniunt, etiam nunc lex antiqua regularis que servabitur ita, ut, si quis egreditur e corpore, ultimo et necessario viatico minime privetur. Quod si desperatus et consecutus communionem oblationis que particeps factus iterum convaluerit, sit inter eos, qui communionem orationis tantummodo consequuntur. Generaliter autem omni cuilibet in exitu posito et poscenti sibi communionis gratiam tribui, episcopus probabiliter ex oblatione dare debebit.
O těch, kteří přicházejí ke konci života, se i nadále dodržuje starý pravidelný zákon, že pokud někdo odchází z těla, nebude v žádném případě zbaven posledního a nezbytného viatika. Pokud byl někdo beznadějný a získal účast na přijímání a poté se opět uzdravil, nechť je mezi těmi, kteří dosáhnou pouze společenství modlitby. Obecně však každému, kdo je na smrtelné nemoci a žádá o udělení milost svátostí, by měl biskup pravděpodobně toto udělit.”
Z tohoto rozhodnutí je pastorace vedoucí k nutnosti přijímat v nebezpečí smrti svátosti.
Vzorný uskutečňovatel nicejského koncilu sv. Atanáš to činil pod ochranou Panny Marie a dává nám příklad mariánské úcty svou modlitbou: „Nejsvětější Panno, vyslyš naše prosby a rozpomeň se na nás! Obdaruj nás ze svého bohatství, z hojnosti milostí, jimiž oplýváš. Archanděl tě pozdravuje a nazývá tě milostiplnou. Všechna pokolení tě nazývají blahoslavenou. Všechny nebeské kůry ti žehnají. A my pozemšťané také voláme k tobě: Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou! Pros za nás, Matko Boží, Paní naše a Královno naše. Amen.”