Současné církvení právo má pro biskupa věk 35 roků. V 75 letech má navrhnout ukončení výkonu svého úřádu. Rekord ve výkonu biskupské služby drží patrně sv. Remigius, který byl biskupem 75 roků. Úřád vykonával i v době, kdy byl nějakou dobu slepý.
František Ekert v knize Církev vítězná píše o sv. Remigiovi takto: “Dne 1. října. Sv. Remigius, věrozvěst Franků. Za stoleti pátého stala se Gallie kořistí výbojných kmenů germánských. Převrat za převratem stihal tuto říšskou zemi římskou; čásť severovýchodní zabrali Frankové, na východě usadili se Alemani a Burgunďané, v jihozápadní části Visigothové; a jen nevelký dil severozápadní zůstal prozatim při říši římské, která však byla již blízka úplnému zániku. Za těchto dalekosáhlých světových převratů připravovala Prozřetelnost Boži v Gallii i zemích sousedních půdu pro Cirkev katolickou, a nástrojem ku provedení tohoto velikého dila byli Frankové. Předním věrozvěstem jejich byl Remešský arcibiskup sv. Remigius. Věhlasný tento světec pocházel ze šlechtického, bohatého rodu původu románského. Rodištěm jeho byl Laon (staré Laudunum), nyní hlavní město kraje Aisneského v severni Francii. Podání vypravuje, že sestárli rodičové jeho, otec Emilius a matka Cilinie, zplodivše již dva sýny, z nichž Principius stal se biskupem Soissonským, nekojili se již naději, že dostanou ještě jednoho potomka, až zavítal k nim poustevník Montán a předpověděl, že ve starobě své budou obdařeni synem, jenž světlem evangelia Kristova osviti celou Gallii a získá obyvatelstvu jejímu spasení. I narodil se jim r. 436 synáček, jemuž dali jméno Remigius.

Pokládali ho za vzácný dar Boži, věnovali mu něžnou péči a vedli jej cestou bázně Boží. A syn nadaný bystrým rozumem i jemnou mysli prospival záhy učením i nábožností. Remigius ztráviv mladá léta v tiché domácnosti bohabojných rodičů svých a přilnuv k životu rozjímavému umi­nil si, že dá světu nadobro výhost a sloužiti bude Bohu ve stavu duchovním. I odešel na poušť, připravoval se tam nějaký čas modlitbou a kajicimi skutky, a potom přijal nižší svěcení. Jakkoli pak stranil se světa nezůstaly jeho stkvělé vlohy a otnosti duchovenstvu věřicimu lidu skryty Roku 458 zemřel Remešský arcibiskup Bennagius, a přikročeno ku volbě nástupce jeho. Také dvaadvacetiletý Remigius odebral se do Remeše Přišeljako skromný svědek volby, nemaje ani potuchy, co se mu v městě tom přihodí. Byltě od shromážděných biskupů, kněži i věřicich sám jednohlasně zvole arcibiskupem. I nebylo divu, že v tu chvili pojal ho strach. Zachvěl se a prosil pokorně, aby důstojnost tak posvátná a veliká nebyla na něho skládána; uváděl svou mladost a nezkušenost; líčil výmluvně, že nemá vlastnosti, jichž třeba jest vrchnímu pastýři věřiciho lidu. Ale právě touto odmitavou řeči přesvědčil mladý Remigius mimoděk voliče, že volili dobře. Osvědčil, že má znamenitý dar řečnický a plane vroucí láskou k Církvi a k věřicimu lidu. Zatim, co mluvil, vyjasnila se zachmuřena obloha, oknem svatyně pronikly paprsky poledního slunce a ozařily tvář jeho jako světlem nadpřirozeným, a to zdálo se býti znamením, jimž Bůh sám vykonanou volbu potvrzuje. I podrobil se Remigius vůli duchovenstva i lidu, byl posvěcen na kněžství i biskupství, a nastoupil apoštolský úřad svůj v Remeši.

Remeš (Rheims), někdy hlavní sídlo kmene Rémů na řece Vesle, náležela toho času do územi, v němž ještě udržovala se vláda římská. Obyvatelstvo tohoto územi bylo katolické, jako vůbec téměř veškeré domorodé obyvatelstvo původu gallo-římského v Gallii, kdežto výbojní kmenové, kteři ostatní části této zeměsi podmanili, byli dílem pohané, dílem ariani. Nejmocnějšími z těchto kmenů byli Frankové, sidlící v dolním Porýní a na Máse. Právě téhož roku 458, kdy Remigius zvolen byl arcibiskupem Remešským, stal se králem salských (západních) Franků Childerich. Frankové byli tehdáž ještě pohané, ale nepronásledovali domácího obyvatelstva katolického a vážili si duchovenstva jeho. Childerich uslyšev, jak za vpádu divokých Hunnův do Gallie r. 451. vedla si sv. Genovefa v Pařiži moudře a statečně, pojal k ní velikou úctu. a propustil na přímluvu jeji vězně již k smrti odsouzené. Po Childerichovi nastou­pil patnáctiletý syn jeho Chlodvík. Tento výbojný panovník porazil r. 486. v bitvě u Soissonsu posledního místodržitele římského v Gallii Syagria, a zničiv poslední zbytky římského panství v této zemi položil základ k mocné říši francké, která po dalších vítězstvích jeho sahala potom od řeky Másy až ku Pyrenejím. Chlodvík přebývaje zprvu v Tournaji na řece Skaldě (v nynější Belgii) přeložil po vitězství nad Syagriem sidlo svoje do Soissonsu na Aisně a později do Paříže. Poznav arcibiskupa Remigia zalibil si ho a vrátil mu drahocennou bohoslužebnou nádobu, kterou vojinové jeho za války roku ve stoličném chrámu Remešském ukořistili. Řízením Božím oženil se Chlodvík r. 493 s nábožnou princeznou burgundskou Klotildou, kteráž snažila se obrátiti ho na viru Kristovu jsouc povzbuzována a podporována od horlivých biskupů, zvláště od Remigia. Prozatim bylo toto namáhání marným; drsný válečník Chlodvík zůstával pohanem, ač nemohl uzavirati se mocným dojmům náboženství křesťanského, jež svatá manželka jeho vyznávala.

Svolil, aby synové jeho Ingomer a Chlodomir byli pokřtěni, byl přízniv katolickým poddaným svým a radival se v důležitých věcech s biskupy. Takto bližil se mimoděk ku křestanství, až posléze přiměla ho důležitá událosť, že dal se pokřtiti. Roku 496 vtrhli Alemani válečně do územi východnich (porýnských) Franků, a Chlodvík vytáhli těmto soukmenovcům svým na pomoc. U Zůlpichu (Tolbiaka) opodál Kolina nad Rýnem strhla se rozhodná bitva. Vítězství klonilo se již k Alemanům. Marně vzýval Chlodvík pohanské bohy; Frankové, ač bojovali udatně, byli nuceni couvati, a zdálo se již, že budou poraženi. V tuto osudnou chvíli jal se Chlodvík vzývati Ježiše Krista, Syna Božího, a učinil slib, že uvěří v něho a dá se pokřtiti, jestliže dostane od něho vitězství nad nepřátely. Tu pojednou vzala bitva obrat; král Alemanů padl, a vojsko jeho vzdalo se na milost Chlodvikovi. A vítězný král připojil územi Alemanů ku své říši. Hned po této bitvě vyslal Chlodvík rychlé posly ku Klotildě s radostnou zprávou o dosaženém vitězství i o slibu, jejž na bojišti učinil. Královna povolala ihned Remigia, aby krále vyučoval víře křesťanské a připravoval na křest. Chlodvík přesvědčiv se o nicotě pohanských bohů uvě­řil v Krista a osvědčoval velkou horlivosť pro něho. Když Remigius jednoho dne vykládal umučení Krista Pána, rozhorlil se král a zvolal: „Kdybych byl tam tehdáž se svými Franky byl, jistě byl bych ho pomstil!“ Přece však obával se Chlodvík odporu pohanského lidu svého, kdyby bez vědomí a souhlasu jeho odstoupil od bohů, jež posud byl ctil. I poradil mu Remigius, aby svolal valný sněm celého národa a domluvil se s nim.

Záleželo arcibiskupovi na tom, aby s králem také poddaní jeho přiklonili se ku Kristu a přijali křest. Byla důvodná naděje, že Frankové znajíce již křesťanství od katolických obyvatelů svých zemí a zakusivše v minulé válce moci Boha křesťanského, nebudou Chlodvikovi odpirati. A naděje tato byla naplněna. Když sešel se sněm, chtěl král mluviti, avšak Frankové vědouce již, oč běži, předešli ho volajíce nadšeně: „Zavrhujeme, ó králi, bohy smrtelné, a budeme následovati Boha nesmrtelného, jejž zvěstuje Remigius!“ I jal se arcibiskup s velikou horlivosti, takměř dnem i nocí, sám i přispěním jiných duchovních, učiti Franky pravdám náboženství Kristova, a práce tato dařila se rychle. Remigius konal s účelnou opatrnosti rozsáhlé připravy ku slavnému pokřtění krále Chlodvika i poddaných jeho, aby na obraznosť drsných těchto bojovníků účinkoval a vznešenost víry Kristovy jim takto hluboko v paměť i do srdce vštipil. Křtěnci připravovali se posty a modlitbami na křest a planuli horouci touhou po něm, Po tehdejším zvyku býval křest udilen dospělým o velkonocich, ale Remigius chtěje králi i lidu vyhověti neprodléval a ustanovil, aby křtěnci hned o vánocích r. 496. v Remeši slavně pokřtěni byli.

Konečně nadešel kýžený den. Celé město bylo ozdobeno koberci a zelenými ratolestmi, a stoličný chrám Panny Marie poskytoval obraz luzné krásy; stěny jeho byly po kryty drahými látkami, prostory osvětleny tisicerými lampami a svícemi, v dýmu kadidla leskl se veliký kříž, a svatyně zněla velebným hlaholem posvátných zpěvů. Chlodvik provázen královnou, dvěma sestrami svými, několika biskupy a skvělým komonstvem přednich velmožů říše ubiral se v čele ohromného zástupu ulicemi města do velechrámu. Tu očekával ho v bráně Remigius. Král vstoupiv do svatyně užasl a řekl: „Otče, jest to ono království nebeské, o kterémž jsi mně vypravoval?“ „Nikoli“ vece arci­biskup, „jest to teprv počátek cesty, která tam vede.“ Když vstoupil Chlodvík do křestní kaple, velel mu Remigius pokleknouti a řekl: „Skloň hlavu svou a spal to, čemuž dosud jsi se klaněl, a klaň se tomu, co jsi posud hubil.“ Potom vyznali křtěnci víru v nejsvětější Trojici a byli všickni pokřtěni; král, sestra jeho Albofleda a okolo 3000 mužů z vojska jeho i ženy a děti jejich.

Téhož dne odstoupila sestra králova Lantilda od bludů arianských a byla od Remigia přijata do Cirkve katolické. Druhá sestra Chlodvíkova Albofleda byvši pokřtěna zavázala se Bohu slibem ustavičného panenství. A když za nedlouho potom zemřela a král nad miru proto se rmoutil, potěšil ho Remigius listem, v němž vyložil, že taková smrť je pravým štěstím a že Albofleda byla odvolána na věčnosť, aby přijala korunu panenství. Následujícího roku přijalo dle příkladu králova asi 11.000 Franků křesťanství, a tak zapustila Církev katolická v tomto statečném národu na všecky budouci časy pevné kořeny. Remigius i ostatní biskupové snažili se, aby Frankové viru katolickou nejen znali a vyznávali, ale podle ni také živi byli. Zvláště Remigius neustával krále napominati, aby odvrhl skutky temnosti a lidu svému svítil bohulibými cotnostmi,a také Klotilda usilovala o to. Avšak pokřtěný Chlodvik nedovedl se odřici starých vášní a náklonnosti svých. Sklonil hlavu před Kristem, ale neobrodil se duchem. Vira jeho nebyla živá; zůstal i nadále lakotným násilnikem hledě si především šíření své moci světské a dopouštěje se při tom hrozných násilnosti a ukrutnosti na vlastnich přibuzných, aby zmocnil se územi i pokladů jejich. Tak stalo se, že i mnozí Frankové nebyli s Chlodvíkem spokojeni, kdežto podmaněné od něho domorodé obyvatelstvo gallorománské bylo mu věrno a milovalo jej, že byl pevnou záštitou víry katolické. Jisto jest, že Prozřetelnost Boží zvolila tohoto mocného panovníka za nástroj ku provedení velikých záměrů svých, ku rozšíření Církve katolické mezi Franky. Byl Chlodvík přes všecky lidské slabosti svoje, třeba i z důvodů vice světských než náboženských, horlivým ochráncem Církve katolické jsa toho času v Evropě jediný kniže katolický. Remigius dostal od krále i pokřtěných franckých velmožů hojné dary, ale ponechal si z nich jen nepatrný dil, ostatek rozdal chudým a chrámům. Nad jiné byl pamětliv chramu rodiště svého Laonu; nadal jej tak štědře, že mohlo tu založeno býti biskupství. Poživaje přizně i podpory krále Chlodvika i svaté manželky jeho Klotildy vykořeňoval horlivý arcibiskup v lidu franckém pohanské zlozvyky a neplechu, stavěl mu chrámy, kácel a bořil modly, odchovával zbožné duchovenstvo, a sám hlásal neunavně slovo Boží a vedl vlastnim přikladem svěřence svoje na cestě do nebe. Bedlivě přihlížel, aby do stádce jeho nevplížily se bludy aroanské, jimiž nakažení byli sousedé Franků Visigothové a Burgundové, a kdekoli nákaza tato se vyskytla, snažil se ji vyhubiti. Chlodvík maje obyčejné sidlo své v Solissonsu přál si miti Remigia často a déle při sobě, aby moudré rady jeho slyšel. Remigius nemoha tomuto přání vždy vyhověti dopisoval králi. V jednom ze zachovaných listů jeho ku Chlodvikovi čteme toto napomenutí: „Buď lidu svému záštitou a otcem. Vol si za rádce moudré muže, měj duchovenstvo v úctě, těš a podporuj chudé, buď živitelem sirotkův a ochrancem vdov, a netrp žádných nátisků. Dvéře tvoje ať jsou otevřeny každému, kdo hledá spravedlnosti, a nikdo neodcházejž od tebe zarmoucen. Vůbec chovej se tak, aby všickni tě milovali a tebe se báli.“

Remigius měl u Soissonsu stateček; ostatní půda kolem tohoto města náležela králi. Ale poddaní královi na těchto pozemcích byli od úředníků velice potlačování a přáli si proto miti pánem raději dobrotivého arcibiskupa. I přiměla Klotilda Chlodvíka, že slíbil z této půdy darovati Remigiovi tolik, kolik on obejde a vyznačí zatim, co král odpoledne zdřimne. Dle svědectví starého letopisce, jenž tuto zprávu zaznamenal, byl tento pozemek potom nazýván „zemi sv. Remigia“. Avšak svatý arcibiskup nebažil po vezdejšich statcich a nelpěl na nich. Kdysi předvídaje, že příštího roku bude z neúrody drahota a hlad nashromáždil na svém dvorci množství obilí, aby měl zásobu pro chudinu, o niž nepřestával otcovsky pečovati. Ale někteři zlomyslnici pokládali tuto opatrnost biskupovu za lakotu. I pomlouvali Remigia jednotně a opivše se jednoho dne zapálili mu zásoby obili. Arcibiskup spěchal k hořícímu stohu, vida pak, že nelze požáru uhasiti, zůstal klidným; postavil se k ohni
a řekl rozmarně: „Chléb jsme ztratili, nuže ohřejme se aspoň, neboť je dnes chladno.“ Vůbec byl Remigius tichý, mírný a dobrotivý. Na úsilovnou prosbu krale Chlodvika posvětil chráněnce jeho Klaudia na kněžství. Ale Klaudius dopustil se po nějakém čase zločinu, pro nějž dle zákonů cí kevnich měl býti navždy z úřadu kněžského vyloučen. Arcibiskup přimlouval se u podřízených biskupů, aby s timto provinilcem nebylo naloženo po přísném zákonu, ale když bude poklesku svého litovati a pokání činiti, aby se mu dala naděje, že bude přijat na milost. A když biskupové k tomu svolili až na tři z nich, kteři stáli urputně na vyloučení provinilého kněze ze stavu duchovního, a Remigiovi prudkou, odmitavou odpověď dali, napsal jim tato domluvná slova: „Podal jsem vám prosbu týkajici se provinilého kněze, a vy jednáte se mnou tvrdě a nemilosrdně. Ačkoli nemám žádných zásluh, zasluhuje aspoň moje stáří, aby nikdo nemluvil se mnou takto. Jakého bezpráví dopustil jsem se? Co sluší biskupovi, hněv či mirnost? Zdaliž ustanovil nás Bůh v Církvi své za nemilosrdné karatele, či za láskyplné otce?“ Takovou shovivavost a mírnosť osvědčoval Remigius chybujicím, a právě tato milá vlastnost jeho pohnula množství pohanů i bludařů, že přilnuli ku Cirkvi katolické a vstoupili do ni.

Papežové slyšice, jak Frankové víry katolické si váži a ji chrání, čerpali z toho naději, že Církev v národě tom dostane hojnou náhradu za škody, jichž zakoušela od bludařů. Již papež Anastás II. vyslovil Chlodvíkovi radosť z jeho obrácení a vyzval ho, aby byl Cirkvi železným sloupem a přilbicí spásy proti záměrům nepřátel. A papež Symmach znaje veliké zásluhy arcibiskupa Remigia o utvrzení a rozkvět katolické víry mezi Franky, a věda, jaké přizně požívá na dvoře královském, jmenoval ho jednatelem Stolice apoštolské po veškeré říši Chlodvikově. Konal Remigius daleké cesty po říši a slavil v rozličných městech schůze biskupův a kněži, na nichž rokováno o prostředcich na vyhlazení bludařství arianského a zvelebování náboženského života věřícího lidu. Zatim, co takto ve valné části Gallie, v niž vládli Frankové, víra katolická utěšeně se rozmáhala, bylo gallorománským katolíkům v jižní polovině této země snášeti veliké útisky od arianských Visigothů, kteří krajiny ty si podmanili. I zatoužili tamní obyvatelé po vládě francké, a Chlodvík nadehnuv Franky ku válce s Visigothy vtrhl 507 do území jejich a porazil je v bitvě nedaleko Poitiersu, kde i král jejich Alarich II. byl zabit. Takto dostala se skoro celá jižní Gallie do moci Chlodvikovy a řiše francká vzrostla znamenitě. A pádem vlády visigothské v jižní Gallii byla zasazena smrtelná rána bludařství arianskému v zemi té, a tamnim katolikům nastaly lepší časy. Král Chlodvik rozšiřiv a uspořádav svou řiši rozkázal na radu arcibiskupa Remigia i biskupa Renesského Melania slaviti r. 511. valný sněm cirkevní v Orleansu, na nějž dostavilo se z celé říše 5 arcibiskupů a 27 biskupů. Shromáždění biskupové pozdravili Chlodvika čestným názvem „nejstaršího syna Cirkve“. Král sám předložil biskupům články, o kterýchž bylo jim rokovati, a potvrdiv úchvaly
jejich zaručil se, že moci svou bude těchto církevních nařízení hájiti. A téhož ještě roku zemřel Chlodvik a byl pohřben v chrámu sv. Petra a Pavla v Paříži, jejž byl dle učiněného slibu vystavěl po vitězství nad Visigothy. Remigius pracoval s neúnavnou horlivostí i v kmetském věku o duchovním prospěchu věřícího lidu a o nápravě bloudicích. Když opět jednou předsedal schůzi duchovenstva, dostavil se na ni nezvaný host, jakýsi biskup arianský, chtěje hádati se o víru a hájiti bludu svého. Přišel hrdě a vyzývavě, a přítomných katolických biskupů ani nepozdravil. Stařičký Remigius přijal ho vlidně a vykládal
mu katolické učení prostě, jasně a jadrně, a dokončiv otázal se ho, má-li nějaké důvody, jež by právem mohl namitnouti proti tomu, co mu právě řečeno bylo. A ejhle, v tu chvili byl domýšlivý bludař podivuhodně změněn. Třesa se strachem nebyl ani slova mocen, uvrhl se k nohám arcibiskupovým, a dával na srozuměnou, že dotkla se ho milosť Boží, tak že náhle poznal pravdu a jest hotov bludu se odřici. I kázal mu Remigius vyznati víru v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božiho. A obrácený bludař jal se pokorně zavrhovati křivé učení arlanské a vyznávati pravdu katolickou. Tento náhlý obrat pohnul i jiné bludaře, že
vrátili se kajicně do Cirkve.

Po celý život udržoval si Remigius milosť Boži a horlivosť v povolání stálou modlitbou, zbožným rozjímáním a skutky kajicimi. Byl všude vysoce vážen a veleben, a zů­stal povždy mužem skromným odnášeje všecko, co dobrého vykonal, k Bohu, dárci všeliké milosti. Bůh popřál mu neobyčejně dlouhého věku a vyznamenal ho milodarem divů. Cirkevní sněm Lyonský, jenž zasedal ještě za života arcibiskupa Remigia, prohlásil slavně, že bylo pohanství v národě franckém podvráceno divy, jež on z milosti Boží činil. Zejména uvádí se, že vrátil slepci zrak a vzkřísil mrtvou divku. Na konci života oslepl Remigius, a podobaje se starému Tobiášovi prohlédl po nějakém čase zase, a usnul v Pánu dne 13. ledna 533. dosáhnuv 97 let věku svého a působiv 75 roků v úřadě svém na vinici Páně. Tělo jeho bylo pohřbeno v chrámu sv. Krištofa v Remeši. Památka jeho zůstala v požehnání od pokolení do pokolení, a věřicí lid vzýval ho jako světce. I nařidil r. 1019 papež Lev IX. přenésti ostatky tohoto slavného věrozvěsta z prvotního hrobu do chrámu při benediktinském klášteře v Remeši, jenž od té doby zván jest opatstvím sv. Remigia. Slavné přeneseni to událo se dne 1. řijna, pročež se koná se výroční památka sv. Remigia téhož dne. Chrám sv. Remigia při bývalém benediktinském opatství v Remeši honosi se posud ostatky tohoto věrozvěsta, jež uloženy jsou ve starobylém nádherném náhrobku. Zlatý kalich jeho chová pokladnice velechrámu Remešského.

Dvě kosti z ostatkův jeho dostal chrám sv. Vita v Praze, z nichž jedna byla r. 1356 darována z Francie Karlu IV. Katolická Francie cti sv. Remigia jakožto předního patrona svého. Zobrazován bývá sv. Remigius v hávu arcibiskupském s holubici přinášející mu v zobáčku nádobku se svatým olejem. Sličná pověsť di, že když pokřtěný Chlodvik měl býti biřmován a na krále pomazán, nedostávalo se sv. Remigiovi sv. oleje; i odešel jeden z duchovních, aby ho donesl, když pak se vracel, nemohl zástupem lidu protlačiti se k oltáři, a tu přiletěla holubice nesouce láhvičku se sv. olejem a postavila ji na oltář. I byl Chlodvík od Remigia pomazán. V pověsti této skrývá se hluboký smysl; holubice značí Ducha sv., jehož milosti bylo ve Francii zřízeno katolické království. Chrám Panny Marie v Remeši byl po všecka stoleti korunovační svatyní francouzskou. Všickni králové francouzští (kromě jediného Jindřicha II.) byli v tomto velechrámě od arcibiskupů Remešských jakožto nástupců sv. Remigia na království pomazáni a korunováni. Právem slula tedy svatyně tato kolébkou králů francouzských. Při slavném pomazání králů bývalo užíváno nádobky se sv. olejem, jež byla vzácnou památkou po svatém Remigiovi. Byla pokládána za zemskou svátost a náležela ku korunovačním klenotům francouzským, až ve veliké revoluci kterýsi zuřivec ji rozbil. Starý životopisec sv. Remigia poznamenal, že světec ten spravoval se po celý život třemi hlavními pravidly, obsaženými ve slovech : „Zdržuj se, buď trpěliv, počinej si horlivě.“ Tato zlatá slova buďtež i nám pravidlem jednání našeho! Zdržujme se netoliko jakéhokoli hřichu a vši příležitosti, kteráž ku hříchu vede, ale neváhejme z lásky k Bohu odřikati se někdy i věci jinak nelišných, avšak zbytečných. Vynakládati peněz na mirný přepych a dovolené zábavy je ovšem dovoleno; ale záslužno před Bohem jest uložiti si nějakou oběť, uskrovniti se, odřici si něčeho, a ušetřiti takto zbytečných výloh, abychom raději mohli přispěti na účely Bohu milé a bližním prospěšné. Kolik peněz vydávají marně křesťané nikoli zámožní na věci pošetilé, a co dobrého způsobili by, kdyby pamatovali raději na stavbu potřebných chrámů Páně, na missie mezi pohany, na křesťanské školy a vychovatelny opuštěné mládeže, na podporu chuďasů! Buďme trpělivi, když vali se na nás soužení, když práce se nám nedaří aneb naše sily přemáhá, když poctivé snahy naše nedocházejí uznání, když děje se nám křivda. Mějmež tu vždy za to, že Bůh trestá nás za hřichy naše; a jsme-li nevinni, pomněmež, že i Kristus Pán nevinně trpěl. Počinejme si horlivě, když běži o česť a slávu Boži a o naše i bližních duchovní blaho. Nemlčme a nelenujme, když zaslepenci a zlomyslnici otravuji lidi nevěrou a neřestí, ale vzmužme se proti těmto zhoubcům a pracujme horlivě pro věc Boži i spasení duši lidských. Neodkládejme dobré
skutky; co možno učiniti dnes, nebudiž zůstaveno zitřku, neboť nevíme, budeme-li zitra ještě živi.”

Dějiny nejen Francie jsou při následování sv. Remigia křesťansky slavné a když chybí svatí biskupové nastává úpadek.